Design a nové výrazové prostředky
Průmyslový design je spojovací článek mezi technikou a uměním. Termín design znamená návrh, tvar, vzhled. V našem kontextu jde pak o způsob tvarování předmětů, spojující účelnost a funkčnost s estetickými hodnotami za účelem estetického utváření životního prostředí.
Rozlišujeme několik kategorií designu:
• Design průmyslových výrobků (předměty běžné potřeby, stroje a jejich příslušenství)
• Design vizuální (písmo, plakáty, reklama)
• Design interiéru
• Design obalové techniky (obalová úprava pro spotřebitele)
• Design životního prostředí (úprava krajin, urbanismus)
Od počátku 20. stol. a zejména do konce 2. sv. války zaujímá průmyslový design v našem životě stále závažnější místo. Výchozím bodem je průmyslová revoluce na konci 18. stol. Objevení stroje hraje v historii moderního umění rozhodující roli: přetváří řemeslnou výrobu ve výrobu průmyslovou. To se týká především anglie, kde se některé předměty (např. keramika) začaly vyrábět průmyslově. Zlom znamená hnutí a výstava s názvem Arts and Craft uspořádaná v Londýně v roce 1880. V tomto období vyniklai i první velké inženýrské stavby (např. Eifelova věž v Paříži). Zpravidla se soudí, že pokrok v prosazování nových postupů v oblasti architektury, užitého umění a designu probíhá souběžně.
Pokud jde o závislost průmyslového designu na soudobém výrazu malířském a sochařském, je zde situace složitější. První průmyslově vyráběné předměty z konce minulého století byly přikrášlovány v duchu dobových uměleckých tradic. Z hlediska psychoanalytického se zde nabízí vysvětlení, že člověk má „strach z prázdna,“ a proto má nutkavý sklon vyplnit každou plochu zející prázdnotou. Až v určitém stupni vývoje se pak od tohoto sklonu k dekorativnosti a přikrášlování upouštělo, což je opět jev svědčící o jistém psychologickém a antropologickém posunu. Ještě např. secesní umění chtělo zachovat svou stopu nejen v architektuře a v malířských a sochařských dílech, ale i na nábytku, vnitřní výzdobě a v celé oblasti užitkového předmětu.
Po rozkvětu secese a potom, co se o tozšíření nové umělecké orientace zasloužilo nejprve anglické hnutí Arts and Craft a německé Deutscher Werkbund, začíná velmi důležité období Bauhaus. Během celého období Bauhasu se zdálo, že vztahy mezi průmyslovým designem, architekturou a ostatními výtvarnými obory budou velmi těsné a aktivní, že u děl „čistého“ umění i u děl „užitého“ umění a vyráběného průmyslově bude možno zachovat tentýž základní rys: funkčnost.
Z hlediska historie průmyslového designu jsou u jeho zrodu země s nejvyšší úrovní industrializace. Po již uvedené Anglii významné místo zaujímají Spojené státy. Už v 19. stol. zde bylo možno konstatovat vyspělé technologické vědomí. Po roce 1910 se pak iniciativa rozvinula v četných odvětvích výroby. Typický je pro americký design líbiví a reklamně působivý vzhled předmětu, někdy až se sklonem spíše zákazníka přilákat než přispívat k funkční účinnosti výrobku.
V Itálii vznikají už ve 30. letech první pokusy v odvětví automobilového průmyslu a výroby nábytku.
Ke skutečnému rozvoji průmyslového designu však dochází až po 2. sv. válce. Prvořadou pozici získal design zejména v oblasti výroby nábytku. Jiný typ designu se vyvinul kolem roku 1955 ve
3
skandinávských zemích. Ten si zachovává ještě mnoho rysů řemeslných. Proslulý je švédský a dánský nábytek, finská keramika, sklo a předměty z kovu.
Anglie od roku 1956 tvoří jakousi střední cestu mezi přestylizovaným americkm designem a designem skandinávským. V Anglii se též projevil i silný vliv italský, zejména v automobilovém průmyslu a výrobě kancelářských strojů.
Vyspělý je rovněž průmyslový design v Japonsku v důsledku pokročilých technologických struktur a tradičně je kvalitní design v Německu, kde se různé podniky, zejména Braun, začaly zaměřovat na výrobu předmětů s dokonalým designem.
Vývoj designu je spojen s osobnostmi, jako Gio Ponti, Marco Zanuso, Margiarotti, Castiglioni, Colombo, Albini a další. V interiérovém designu se proslavili např. Philippe Starck, Ron Arad, Javier Mariscal, Eileen Grayová nebo Alessandro Mendini.
I když u nás vyráběl od r. 1850 vídeňský truhlář Michael Thonet (1796 - 1871) esteticky dokonalý ohýbaný nábytek, v České republice se začala věnovat systematická pozornost designu až po r. 1989. Do té doby – až na výjimky – byl vzhled našich předmětů denní potřeby fádní, unifikovaný a vždy ostře kontrastoval s dovezeným západním zbožím. S nástupem tržního hospodářství však obchod designérskou činnost velmi přivítal, neboť dobrý design bezesporu zvyšuje prodejnost vyrobených a nabízených produktů.
Ani spotřebitelé by však neměli přehlížet estetiku životního prostředí. Nemůže nám být přeci lhostejné, jakým školním nábytkem jsme obklopeni, jak máme tvarovány školní pomůcky, jak stolujeme ve školní jídelně, jakými dopravními prostředky cestujeme do školy nebo do zaměstnání.
Průmyslové výtvarnictví je obor velmi důležitý a v našem prostředí zvlášť perspektivní. Proto bylo v Brně po r. 1989 založeno DESIGNCENTRUM s působností na celou republiku.
Zvláštní je vztah mezi průmyslovým designem a architekturou.
Oběma těmto odvětvím je společná jejich užitková a funkční podstata. V současnosti už do sféry průmyslového designu patří mnoho stavebních prvků industrializované architektury (okna, dveře, klimatizační zařízení, posuvné stěny apod.) a je možné, že v blízké budoucnosti to bude platit i o celých domech. Opravdový rozdíl mezi architekturou a průmyslovým designem však spočívá v tom, že architektura zůstává funkcí způsobu bydlení a životního prostředí a že vždy bude muset být brán zřetel na ekologii a urbanismus.
Design je odvětví, které proměnilo způsob života a hluboce modifikovalo naše vizuální panoráma. Civilizační prostředí je plné průmyslově vyráběných předmětů. Mnohým je již nutno přiznat estetické kvality, významné pro výchovu vkusu a utváření „stylu doby.“ I proto má design místo v dějinách kultury vedle historie starého i moderního výtvarného umění.
Je třeba však poznamenat, že by bylo chybou omezovat tvořivé schopnosti člověka jen na oblast průmyslového designu. „Čisté umění,“ neutrální tvorba, nevázaná na cíle funkčnosti a spotřeby, zůstává pro člověka naprostou nutností a měla by se proto nadále rozvíjet i nezávisle na světě strojů a technologií.
středa 18. května 2011
24. Fotografie
Fotografie
Fotografie jako specifická výtvarná disciplína prodělala svůj relativně samostatný vývoj, který nebyl oddělen od toho pohybu, který se vyvýjel v oblasti jiných výtvarných uměleckých druhů. Impresionismus existoval nejen v malířství a sochařství, ale také v literatuře – básnictví, hudbě, zasáhl také do fotografií, i když opožděně. Expresionismus, Konstruktivismus, Dadaismus se ve fotografii odrazily také.
Fotografie si udržovala svou progresivnost současně i v těch projevech, které nebyly úzce spjaty s vývojem konrétních uměleckých avantgard. V surrealistické fotografii se otevřela řada velmi zajímavých uměleckých problémů, např. otázka poetičnosti byla otázkou hlavní a nebylo takřka fotografa, který by se necítil vyrovnat se s touto problematikou.
Rovněž projev abstraktního umění v malířství našel svůj ohlas ve fotografii. Malířské metody zdůrazňovaly povrch obrazu, struktury vzniklé použitím nejrůznějších hmot v malířství dosud neobviklých, fotografie odpověděla rovněž zvýšeným zájmem o struktury povrchu a začala se zobrazovat. Fotografování struktur mělo ve fotografii ještě jiný význam – člověk si uvědomoval složení hmoty.
Uplatnění fotografie
Fotografie vstoupila do našeho života. Setkáváme se s ní na stránkách denního tisku, internetu atd.
Fotografie vnikla do propagace i propagandy. Kulturní i politický život je bez ní nepředstavitelný. Věda je bez fotografie nemyslitelná jako i umělecká výtvarná tvorba. Jako málokteré umění může svou emocí velmi silně působit na myšlení lidí. Je školou senzibelity i projevem poskytujícím to, co mají všechny ostatní druhy umění – malířství, sochařství atd.
Joseph Nicéphore Niepce (*1765 †1833)
Vynálezce fotografie (v r. 1827 první fotografie prvním fotoaparátem). Zabýval se fotografickými postupy zjednodušujícími techniku fotografie. Od r. 1822 promítal obraz předmětů snímaný kamerou na vrstvu citlivou na světlo, jež obraz fixoval. První obrázek s dobou expozice 8-10 se podařilo zhotovit v r. 1826 – první fotografie světa. Od r. 1829 spolupracoval Niepce s Luisem Daguerrem.
Luis Daguerre
Francouzský malíř a vynálezce. V r. 1837 vynalezl prakticky využitelný způsob fotografování. První fotografie zhotovená tímto způsobem dostala název daguerotyp.
Malíři Courbert a Delacroix vypracovali své první studie aktů podel daguerotypů. Delacroix vstoupil jako vážený člen do první fotografické společnosti ve Francii. Fotografie ovlivnila všechny impresionisty. Např. Degas jí používal ke zdokonalení pohybu koní.
Miroslav Hák
Fotografoval se znamenitými výsledky např. koksové struktury. Často se hovoří o tom, že „světy,“ které pozorujeme v mikroskopu nebo krajiny viděné z letadel velmi připomínají abstraktní obrazy. Paul Klee (abstraktní malíř) napsal, že malíř má o oběktivním světě vědět co nejvíce a až tehdy má znát i tyto mikrosnímky světa. Takový pohled do nitra hmoty totiž obsahuje umělcovo
3
poznání, které se pak zprostředkovaně promítá do umělcova díla. Fotografie mikrobů však nemůže být uměleckou fotografií, tím méně fotografií abstraktní.
Přes specifické rysy, které si fotografie vždy zachovala, lze konstatovat, že fotografie spolu se všemi jinými výtvarnými projevy a spolu s poezií, prózou, reportáží, filmem i hudbou pomáhá v myšlenkové a umělecky názorové jednotě s nimi poznávat svět a především člověka v jeho životním prostředí.
Fotografie krajin, archytektury Saudek
Fotografie portrétů Nadar
Fotografie aktu Man Ray
Fotografie zátiší Saudek
Fotomontáž
Fotografická koláž. Historicky má tato technika svůj původ v ruském konstruktivismu.
Fotografické illustrace
Knihy ilustrované fotografiemi, např. Picassovi ilustrace k Ovidiovým proměnám.
Fotografie jako specifická výtvarná disciplína prodělala svůj relativně samostatný vývoj, který nebyl oddělen od toho pohybu, který se vyvýjel v oblasti jiných výtvarných uměleckých druhů. Impresionismus existoval nejen v malířství a sochařství, ale také v literatuře – básnictví, hudbě, zasáhl také do fotografií, i když opožděně. Expresionismus, Konstruktivismus, Dadaismus se ve fotografii odrazily také.
Fotografie si udržovala svou progresivnost současně i v těch projevech, které nebyly úzce spjaty s vývojem konrétních uměleckých avantgard. V surrealistické fotografii se otevřela řada velmi zajímavých uměleckých problémů, např. otázka poetičnosti byla otázkou hlavní a nebylo takřka fotografa, který by se necítil vyrovnat se s touto problematikou.
Rovněž projev abstraktního umění v malířství našel svůj ohlas ve fotografii. Malířské metody zdůrazňovaly povrch obrazu, struktury vzniklé použitím nejrůznějších hmot v malířství dosud neobviklých, fotografie odpověděla rovněž zvýšeným zájmem o struktury povrchu a začala se zobrazovat. Fotografování struktur mělo ve fotografii ještě jiný význam – člověk si uvědomoval složení hmoty.
Uplatnění fotografie
Fotografie vstoupila do našeho života. Setkáváme se s ní na stránkách denního tisku, internetu atd.
Fotografie vnikla do propagace i propagandy. Kulturní i politický život je bez ní nepředstavitelný. Věda je bez fotografie nemyslitelná jako i umělecká výtvarná tvorba. Jako málokteré umění může svou emocí velmi silně působit na myšlení lidí. Je školou senzibelity i projevem poskytujícím to, co mají všechny ostatní druhy umění – malířství, sochařství atd.
Joseph Nicéphore Niepce (*1765 †1833)
Vynálezce fotografie (v r. 1827 první fotografie prvním fotoaparátem). Zabýval se fotografickými postupy zjednodušujícími techniku fotografie. Od r. 1822 promítal obraz předmětů snímaný kamerou na vrstvu citlivou na světlo, jež obraz fixoval. První obrázek s dobou expozice 8-10 se podařilo zhotovit v r. 1826 – první fotografie světa. Od r. 1829 spolupracoval Niepce s Luisem Daguerrem.
Luis Daguerre
Francouzský malíř a vynálezce. V r. 1837 vynalezl prakticky využitelný způsob fotografování. První fotografie zhotovená tímto způsobem dostala název daguerotyp.
Malíři Courbert a Delacroix vypracovali své první studie aktů podel daguerotypů. Delacroix vstoupil jako vážený člen do první fotografické společnosti ve Francii. Fotografie ovlivnila všechny impresionisty. Např. Degas jí používal ke zdokonalení pohybu koní.
Miroslav Hák
Fotografoval se znamenitými výsledky např. koksové struktury. Často se hovoří o tom, že „světy,“ které pozorujeme v mikroskopu nebo krajiny viděné z letadel velmi připomínají abstraktní obrazy. Paul Klee (abstraktní malíř) napsal, že malíř má o oběktivním světě vědět co nejvíce a až tehdy má znát i tyto mikrosnímky světa. Takový pohled do nitra hmoty totiž obsahuje umělcovo
3
poznání, které se pak zprostředkovaně promítá do umělcova díla. Fotografie mikrobů však nemůže být uměleckou fotografií, tím méně fotografií abstraktní.
Přes specifické rysy, které si fotografie vždy zachovala, lze konstatovat, že fotografie spolu se všemi jinými výtvarnými projevy a spolu s poezií, prózou, reportáží, filmem i hudbou pomáhá v myšlenkové a umělecky názorové jednotě s nimi poznávat svět a především člověka v jeho životním prostředí.
Fotografie krajin, archytektury Saudek
Fotografie portrétů Nadar
Fotografie aktu Man Ray
Fotografie zátiší Saudek
Fotomontáž
Fotografická koláž. Historicky má tato technika svůj původ v ruském konstruktivismu.
Fotografické illustrace
Knihy ilustrované fotografiemi, např. Picassovi ilustrace k Ovidiovým proměnám.
23. Umění 20. století, Konkrétní umění
Konkrétní umění
Vznik tohoto pojmu spadá již do období před 2. sv. válkou. V 50. letech v USA a v Anglii jako reakce na převládající abstraktní expresionismus. V 60. letech byl tento směr uměleckou tendencí světového umění.
Začal se inspirovat moderní technikou, velkoměstskou civilizací a jejím folklorem. Mladí umělci nechtěli být izolováni od reality. Jejich umění se dostává do každodenního života, např.: obchodní reklamy, komiksové seriály atd.
Pop-Art
Nejtypičtějším výrazovým prostředkem pop-artu se stala koláž. Koláž dovoluje zapojit do obrazu škálu projevu masové kultury. Pop-art hledal kontakt s životem velkoměsta, sociologickou a průmyslovou skutečnost. Pronikal do životního stylu doby – móda, grafický design apod.
Robert Raudchenberg
Představitel New Yorkské školy pop-artu. Tvořil malby kombinované s koláží a asambláží – tvoří přechod k akční malbě.
Andy Warhol (*1928 †1987)
Malíř a filmový tvůrce. Po krátkém období abstraktního expresionismu přešel k pop-artu. Používal fotografický materiál z masmédií. Seriálové variace na jedno téma – kritika stereotypu, jenž přináší moderní svět. Používal techniku sítotisku. Přenášel na plátno mnohdy fotografie. Portréty vytvářel na základě originální fotografie. Různé interpretované barvy a skvrny dávají od jednoho díla k druhému téže tváří pokaždé novou podobu.
Roy Lichtenstein
Obrázkové seriály na způsob komiksu – monumentální formáty.
George Segal
Sochař. Odléval skutečné lidi v současném oblečení do bílé sádry a zasazoval je do reálného prostředí (autobus, budky, pokladny apod.)
Anglický Pop-Art
Richard Hamilton
Jeho koláž z r. 1955 „Co vlastně dělá naše dnešní příbytky tak odlišnými a tak sympatickými?“ se stala programovým obrazem hnutí – rozmanitý materiál, určité životní prostředí, přeplněné symboly a stopami lidské aktivity.
Happening
Z historického hlediska je Happening již záležitost Dadaismu – vyvolávání až šokujícího pocitu absurdity. Je to improvizovaná umělecká tvorba, kde se počítá s aktivní účastí diváka, který se často podílí i na výsledku díla. Happening vznikl v 60. letech 20. stol.
3
Nový realismus
Tento směr byl založen francouzským teoretikem a kritikem Pierrem Restanym. Nový Realismus se snažil zaznamenat sociologickou realitu bez jakéhokoli polemického úmyslu.
Yves Klein
Vytvořil odlitky těl jeho přátel a otisky nahých ženských těl v modré barvě.
César
Francouzský sochař. Tvořil s fantazií plnou humoru. Pracoval s lisem na kovy. Vycházel z běžných předmětů denního života, aby jim dal v jiné souvislosti nový obsah.
Nová figurace
Výtvarné projevy malířské i sochařské figurálního zaměření vznikají v 50. a 60. letech 20. stol. jako reakce na předchozí abstraktní umění. Umělci se vracejí k předmětnému zobrazování objektu reálného světa, ale lidská postava je krutě deformována.
Francis Bacon
Anglický malíř. Jako předlohu využíval fotografie, filmy nebo reprodukované obrazy. Stěžejním tématem jeho obrazů jsou existencionální pocity, osamělost lidské existence apod. K významným pracím patří Cyklus Papežů – postavy v různých fázích pohybu.
Hyperrealismus
Od začátku 70. let 20. stol. se začal prosazovat malířský směr, usilující o co nejostřejší a nejpřesnější napodobení skutečnosti, překonávající dřívější projevy naturalismu a realismu. Využívá fotografie jako důležitou součást tvůrčího procesu. Objevují se fotograficky přesné figurální motivy, s nimiž může umělec díky technické rafinovanosti manipulovat. Často si malíři promítají na plátno diapozitivy, které jim pak tvoří předlohu pro malování.
Konceptuální umění
Umělecký směr, který záměrně vzdává materiální realizace a vyjadřuje se formou návrhů, skic a projektů. Důraz je kladen na myšlenku, koncept, ne už tolik na realizaci – může existovat jen v projektu.
Cílem je aktivovat vnímatelnou obrazotvornost, komunikovat s divákem, dávat mu podněty k zamyšlení a jednání. Výtvarníci, kteří budují svá díla v přírodě, se nazývají Landartisté a jejich umění Land-Art. Jejich díla jsou trvale neudržitelná, proto zde důležitou roli hraje fotografie, která plní funkci jednak podnětu, impulzu, jednak dokumentu, který má být východiskem další tvorby.
Vznik tohoto pojmu spadá již do období před 2. sv. válkou. V 50. letech v USA a v Anglii jako reakce na převládající abstraktní expresionismus. V 60. letech byl tento směr uměleckou tendencí světového umění.
Začal se inspirovat moderní technikou, velkoměstskou civilizací a jejím folklorem. Mladí umělci nechtěli být izolováni od reality. Jejich umění se dostává do každodenního života, např.: obchodní reklamy, komiksové seriály atd.
Pop-Art
Nejtypičtějším výrazovým prostředkem pop-artu se stala koláž. Koláž dovoluje zapojit do obrazu škálu projevu masové kultury. Pop-art hledal kontakt s životem velkoměsta, sociologickou a průmyslovou skutečnost. Pronikal do životního stylu doby – móda, grafický design apod.
Robert Raudchenberg
Představitel New Yorkské školy pop-artu. Tvořil malby kombinované s koláží a asambláží – tvoří přechod k akční malbě.
Andy Warhol (*1928 †1987)
Malíř a filmový tvůrce. Po krátkém období abstraktního expresionismu přešel k pop-artu. Používal fotografický materiál z masmédií. Seriálové variace na jedno téma – kritika stereotypu, jenž přináší moderní svět. Používal techniku sítotisku. Přenášel na plátno mnohdy fotografie. Portréty vytvářel na základě originální fotografie. Různé interpretované barvy a skvrny dávají od jednoho díla k druhému téže tváří pokaždé novou podobu.
Roy Lichtenstein
Obrázkové seriály na způsob komiksu – monumentální formáty.
George Segal
Sochař. Odléval skutečné lidi v současném oblečení do bílé sádry a zasazoval je do reálného prostředí (autobus, budky, pokladny apod.)
Anglický Pop-Art
Richard Hamilton
Jeho koláž z r. 1955 „Co vlastně dělá naše dnešní příbytky tak odlišnými a tak sympatickými?“ se stala programovým obrazem hnutí – rozmanitý materiál, určité životní prostředí, přeplněné symboly a stopami lidské aktivity.
Happening
Z historického hlediska je Happening již záležitost Dadaismu – vyvolávání až šokujícího pocitu absurdity. Je to improvizovaná umělecká tvorba, kde se počítá s aktivní účastí diváka, který se často podílí i na výsledku díla. Happening vznikl v 60. letech 20. stol.
3
Nový realismus
Tento směr byl založen francouzským teoretikem a kritikem Pierrem Restanym. Nový Realismus se snažil zaznamenat sociologickou realitu bez jakéhokoli polemického úmyslu.
Yves Klein
Vytvořil odlitky těl jeho přátel a otisky nahých ženských těl v modré barvě.
César
Francouzský sochař. Tvořil s fantazií plnou humoru. Pracoval s lisem na kovy. Vycházel z běžných předmětů denního života, aby jim dal v jiné souvislosti nový obsah.
Nová figurace
Výtvarné projevy malířské i sochařské figurálního zaměření vznikají v 50. a 60. letech 20. stol. jako reakce na předchozí abstraktní umění. Umělci se vracejí k předmětnému zobrazování objektu reálného světa, ale lidská postava je krutě deformována.
Francis Bacon
Anglický malíř. Jako předlohu využíval fotografie, filmy nebo reprodukované obrazy. Stěžejním tématem jeho obrazů jsou existencionální pocity, osamělost lidské existence apod. K významným pracím patří Cyklus Papežů – postavy v různých fázích pohybu.
Hyperrealismus
Od začátku 70. let 20. stol. se začal prosazovat malířský směr, usilující o co nejostřejší a nejpřesnější napodobení skutečnosti, překonávající dřívější projevy naturalismu a realismu. Využívá fotografie jako důležitou součást tvůrčího procesu. Objevují se fotograficky přesné figurální motivy, s nimiž může umělec díky technické rafinovanosti manipulovat. Často si malíři promítají na plátno diapozitivy, které jim pak tvoří předlohu pro malování.
Konceptuální umění
Umělecký směr, který záměrně vzdává materiální realizace a vyjadřuje se formou návrhů, skic a projektů. Důraz je kladen na myšlenku, koncept, ne už tolik na realizaci – může existovat jen v projektu.
Cílem je aktivovat vnímatelnou obrazotvornost, komunikovat s divákem, dávat mu podněty k zamyšlení a jednání. Výtvarníci, kteří budují svá díla v přírodě, se nazývají Landartisté a jejich umění Land-Art. Jejich díla jsou trvale neudržitelná, proto zde důležitou roli hraje fotografie, která plní funkci jednak podnětu, impulzu, jednak dokumentu, který má být východiskem další tvorby.
22. Architektura 20. století
Architektura 20. století
Le Corbusier (*1887 †1965)
Původním jménem Charles Edouard Jeanneret. Teoretik, architekt, urbanista, malíř. Jeho tvorba z počátku 20. století inspirovala funkcionalisty. Tvrdil, že dům je stroj na bydlení, ale současně vyznával krásu klasické řecké architektury – architektura je umění. Žádal, aby vnitřní půdorys domu byl na základě skeletové konstrukce libovolně přestavitelný, aby se stavba vyzvedla nad terén a tím se zachovala zeleň. Zeleň měla být i na střešní zahradě. Okna měla být široká, v pásech, nebo nahrazena volným průčelím. Byt má mít sluneční světlo a výhled na oblohu a na stromy. V Mareille vybudoval dům – město pro 1600 obyvatel i s obchody, školkou, dětským hřištěm, běžeckou dráhou apod. Vypracoval i zásady urbanismu, v nichž požadoval oddělení dopravy od obytné zóny, vzdušnost, mnoho zeleně a soustředění do výškových budov. Město pro 3 mil. obyvatel působí jednotvárně (rovné ulice). Vila Savoye v Poissy u Paříže – čistá stavba. Podílel se na vybudování indického města Čándígarh pro půl mil. lidí. Klášter La Tourette (1957-1960) – vystavěl klášter v přírodě. Poutní kaple Notre Dame Du Haut v Ronchapm.
Narodil se ve Švýcarsku. V r. 1917 se usadil v Paříži a setkal se s avantgardním umělcem Amadeem Ozenfantem. V r. 1922 postavil pro Ozfanta ateliérový dům.
Ludwig Mies Van Der Rohe (*1886 †1969)
Německý architekt. Protifunkcionalistický postoj. Ovládal novodobé materiály – sklo, beton, ale i klasickou pálenou cihlu. Nacházel pro ně vhodný konstrukční výraz – byl vynikajícím stavitelem. Sídliště Weissenhof (Stuttgart) – uznání jako vynikající dokumentace moderního hnutí. Nahrnul pavilon pro světovou výstavu – 1929 v Barceloně. Vila Tigenhad, kterou vystavěl pro Fritze a Gretu Tugendhatovy v Brně na jejich svažitém pozemku. Navrhnul i vybavení interiéru – nábytek, závěsy… Najdeme zde drahocenné a ušlechtilé materiály.
Po r. 1930 na 5 let převzal vedení Bauhausu. 1932 byl Bauhaus nacionálně socialisticky orientovanou správou města uzavřen. V r. 1939 přijal nabídku profesora architektury v Chicagu.
Frank Lloyd Wright (*1869 †1959)
Vynikající americký architekt. Stojí v přímém protikladu k tvrdému funkcionalismu. Vyrostl na venkově a odtud pramenila jeho touha spojit architekturu s přírodou. Jeho hlavní ideou bylo „Rozbít krabici.“ Každou stavbu řešil podle místních podmínek. Když projektoval vilu Hanna House v Kalifornii, použil důsledně půdorysné sítě na principu šestiúhelníku a tento geometrický tvar pak aplikoval i v interiéru a dokonce i na nábytku. Na počátku 20. stol. jeho první realizace budov spjatých s přírodou inspirované japonskou architekturou. Navrhoval jednoduché domy z levných materiálů, inspiroval se indiánskými stavbami. V pozdní fázi jeho tvorby (1940) stavěl na modulové síti sestavené z kruhů a později na principu spirály, vyjadřující organický růst. Poslední dílo, jehož dokončení se nedožil, je Guggenhéimovo muzeum umění v New Yorku, v exteriéru dokonalá stavba ve tvaru nahoru se rozšiřující, ale problematická pro instalaci a provoz galerie.
3
Urbanismus
Urbanismus je organizace funkcí kolektivního života. Zabývá se jak prostorem městských aglomerací, tak venkovskými oblastmi a jeho úkolem je především funkční řád. Ten obsahuje 3 funkce: Bydlení, výrobu, kultivaci těla a ducha. Klíč k výstavbě měst vidíme ve čtyřech funkcích: bydlení, práci, zotavení, cirkulaci.
Bauhaus
Německá státní umělecká škola. Škola zaměřená na syntézu umění a průmyslové tvorby. Založil ji v r. 1919 architekt Wyter Gropius (*1883 †1969). Stal se jejím prvním ředitelem. Byl také teoretikem funkcionalismu a průmyslovým návrhářem. Zde v Bauhasu spojil všechny obory uměleckého průmyslu. Kolektiv s umělci jako byly Vasilij Kandinskij a Paul Klee.
Samotná budova Bauhausu v Desavě je klasický střízlivá a skvěle proporční. Po nástupu Nacistů k moci Gropius emigroval z Německa do Velké Británie a ve 30. letech působil jako profesor architektury na Hardawrdu se Spojených Státech. Americká architektura se pod jeho vlivem změnila v duchu internacionálního stylu.
Posledním ředitelem Bauhausu byl Ludwig Mies Van Der Rohe. Ludwig Mies Van Der Rohe má větší zájem o individuální tvůrčí svobodu. Při řešení levného bydlení projevoval zájem o prostorové projektování. Skeletovou konstrukci považoval za rozhodující – flexibilní řešení – individuální tvůrčí svobody. Uplatnil např. u německého pavilonu pro mezinárodní výstavu v Barceloně. Interiér členil asymetrickými příčkami z mramoru.
Le Corbusier (*1887 †1965)
Původním jménem Charles Edouard Jeanneret. Teoretik, architekt, urbanista, malíř. Jeho tvorba z počátku 20. století inspirovala funkcionalisty. Tvrdil, že dům je stroj na bydlení, ale současně vyznával krásu klasické řecké architektury – architektura je umění. Žádal, aby vnitřní půdorys domu byl na základě skeletové konstrukce libovolně přestavitelný, aby se stavba vyzvedla nad terén a tím se zachovala zeleň. Zeleň měla být i na střešní zahradě. Okna měla být široká, v pásech, nebo nahrazena volným průčelím. Byt má mít sluneční světlo a výhled na oblohu a na stromy. V Mareille vybudoval dům – město pro 1600 obyvatel i s obchody, školkou, dětským hřištěm, běžeckou dráhou apod. Vypracoval i zásady urbanismu, v nichž požadoval oddělení dopravy od obytné zóny, vzdušnost, mnoho zeleně a soustředění do výškových budov. Město pro 3 mil. obyvatel působí jednotvárně (rovné ulice). Vila Savoye v Poissy u Paříže – čistá stavba. Podílel se na vybudování indického města Čándígarh pro půl mil. lidí. Klášter La Tourette (1957-1960) – vystavěl klášter v přírodě. Poutní kaple Notre Dame Du Haut v Ronchapm.
Narodil se ve Švýcarsku. V r. 1917 se usadil v Paříži a setkal se s avantgardním umělcem Amadeem Ozenfantem. V r. 1922 postavil pro Ozfanta ateliérový dům.
Ludwig Mies Van Der Rohe (*1886 †1969)
Německý architekt. Protifunkcionalistický postoj. Ovládal novodobé materiály – sklo, beton, ale i klasickou pálenou cihlu. Nacházel pro ně vhodný konstrukční výraz – byl vynikajícím stavitelem. Sídliště Weissenhof (Stuttgart) – uznání jako vynikající dokumentace moderního hnutí. Nahrnul pavilon pro světovou výstavu – 1929 v Barceloně. Vila Tigenhad, kterou vystavěl pro Fritze a Gretu Tugendhatovy v Brně na jejich svažitém pozemku. Navrhnul i vybavení interiéru – nábytek, závěsy… Najdeme zde drahocenné a ušlechtilé materiály.
Po r. 1930 na 5 let převzal vedení Bauhausu. 1932 byl Bauhaus nacionálně socialisticky orientovanou správou města uzavřen. V r. 1939 přijal nabídku profesora architektury v Chicagu.
Frank Lloyd Wright (*1869 †1959)
Vynikající americký architekt. Stojí v přímém protikladu k tvrdému funkcionalismu. Vyrostl na venkově a odtud pramenila jeho touha spojit architekturu s přírodou. Jeho hlavní ideou bylo „Rozbít krabici.“ Každou stavbu řešil podle místních podmínek. Když projektoval vilu Hanna House v Kalifornii, použil důsledně půdorysné sítě na principu šestiúhelníku a tento geometrický tvar pak aplikoval i v interiéru a dokonce i na nábytku. Na počátku 20. stol. jeho první realizace budov spjatých s přírodou inspirované japonskou architekturou. Navrhoval jednoduché domy z levných materiálů, inspiroval se indiánskými stavbami. V pozdní fázi jeho tvorby (1940) stavěl na modulové síti sestavené z kruhů a později na principu spirály, vyjadřující organický růst. Poslední dílo, jehož dokončení se nedožil, je Guggenhéimovo muzeum umění v New Yorku, v exteriéru dokonalá stavba ve tvaru nahoru se rozšiřující, ale problematická pro instalaci a provoz galerie.
3
Urbanismus
Urbanismus je organizace funkcí kolektivního života. Zabývá se jak prostorem městských aglomerací, tak venkovskými oblastmi a jeho úkolem je především funkční řád. Ten obsahuje 3 funkce: Bydlení, výrobu, kultivaci těla a ducha. Klíč k výstavbě měst vidíme ve čtyřech funkcích: bydlení, práci, zotavení, cirkulaci.
Bauhaus
Německá státní umělecká škola. Škola zaměřená na syntézu umění a průmyslové tvorby. Založil ji v r. 1919 architekt Wyter Gropius (*1883 †1969). Stal se jejím prvním ředitelem. Byl také teoretikem funkcionalismu a průmyslovým návrhářem. Zde v Bauhasu spojil všechny obory uměleckého průmyslu. Kolektiv s umělci jako byly Vasilij Kandinskij a Paul Klee.
Samotná budova Bauhausu v Desavě je klasický střízlivá a skvěle proporční. Po nástupu Nacistů k moci Gropius emigroval z Německa do Velké Británie a ve 30. letech působil jako profesor architektury na Hardawrdu se Spojených Státech. Americká architektura se pod jeho vlivem změnila v duchu internacionálního stylu.
Posledním ředitelem Bauhausu byl Ludwig Mies Van Der Rohe. Ludwig Mies Van Der Rohe má větší zájem o individuální tvůrčí svobodu. Při řešení levného bydlení projevoval zájem o prostorové projektování. Skeletovou konstrukci považoval za rozhodující – flexibilní řešení – individuální tvůrčí svobody. Uplatnil např. u německého pavilonu pro mezinárodní výstavu v Barceloně. Interiér členil asymetrickými příčkami z mramoru.
20. Abstraktní umění 1.pol. 20. století
Abstraktní umění 1.pol. 20. Století
Kolem roku 1910 vznikaly nezávisle na sobě na různých koncích světa obrazy, v nichž se umělci již zcela oprostili od závislosti na iluzivním zobrazování skutečnosti. V jejich dílech již nenajdeme nic, co by připomínalo figuru, krajinu nebo různé reálné předměty, proto se tomuto umění říká nepředmětné, nefigurativní, nezobrazující a nejčastěji abstraktní. Proces abstrahování lze v umění sledovat již dříve, ale nyní je abstrakce chápana jako výraz spirituálnosti a ryzí nutnosti. Mohutným impulzem je výtvarným umělcům také hudba.
Kolem roku 1910 v Rusku Michail Larionov a Natalie Gončarovová založili směr nazvaný rayonismus nebo pučismus, když vytvořili řadu obrazů s vyhraněnou nezobrazující tendencí, v nichž paprsky světelných tónů měli evokovat iluzi čtvrtého rozměru a pohybu mimo čas a prostor. Mysticismem ikon a teoriemi o čistém umění, které je výrazem čistého citu a touhy po nekonečnu, jsou prostoupeny geometrické kompozice Kazimira Maleviče (*1878 †1935), pro něž vycházel název suprematismus. V knize Suprematismus jako svět nezobrazení napsal: „V roce 1913, v zoufalé snaze osvobodit umění od předmětného balastu, jsem našel východisko v obraze a namaloval jsem plátno představující pouze černý čtverec na bílé ploše.“ Tím Malevič k nejvyššímu projevu abstrakce. V dalších obrazech rytmus geometrických tvarů – čtverců, obdélníků, lichoběžníků, křížů v čistých barvách – pojímal analogicky k hudebnímu kontrapostu. Piet Mondrian a skupina De Stijl v Holandsku dochází ke geometrické abstrakci a k čistým základním barvám z kubismu postupnou eliminací všeho nepodstatného.
Wassily Kandinsky (*1866 †1944) je však všeobecně považován za zakladatelskou osobnost abstrakce se silným vlivem na celé umění, který je pociťován dodnes. Byl velmi vzdělaný i teoreticky. V roce 1910 vytvořil svůj první abstraktní akvarel a od roku 1913 už maloval výhradně nefigurativně. Do té doby jsou jeho obrazy sice silně stylizované, ale stále v nich rozpoznáváme motivy jezdce na koni nebo jiný reálný základ. V dalších letech se Kandinsky přibližoval exaktnosti hudby především bohatou barevností. V letech 1919-1923 pracoval velmi intenzivně v Rusku při organizování uměleckých škol a galerií. Tam byl silně ovlivněn geometrismem Malevičova suprematismu a tento vliv dozníval ještě za jeho působení v Bauhasu ve 20. a počátku 30. let. Pozdní dílo je hravější.
Významnou průkopnickou osobností abstraktního malířství založeného na duchovních základech je František Kupka (*1871 †1975), stále více ceněný i ve světovém kontextu. Ten došel k abstrakci na základě touhy odhalit transcendentální pravdu. Zdrojem poznávání mu byla hloubka, až vědecká znalost přírody a jejich zákonitostí na jedné straně a na druhé straně zájem o různá náboženství, filozofii, metafyziku i vizionářské zážitky vycházející z mediálních schopností, které se u něho projevovaly od dětství.
Od roku 1907 řešil problémy imanence barvy a tvaru (Žlutá škola), na práh abstrakce se dostal v roce 1909 obrazem Klávesy piana. Jezero, kde už dvojím názvem zdůraznil jednoznačnost námětu, který není důležitý, i inspiraci hudbou. První studie k vrcholnému dílu organické abstrakce Dvoubarevná fuga – Amfora pocházející z let 1910-1911, definitivní obraz z roku 1912. Téměř současně však vzniká i několik verzí geometrických abstraktních Vertikálních plánů. Je to doklad širokého rozsahu jako umělecké tvorby i filozofického myšlení. Výrazem jeho osobního prožitku jednoty člověka, přírody a kosmu jsou obrazy Kosmické jaro I. a II. z let 1911-1920, Stvoření (1911-1920), Příběh o pestících a tyčinkách (1920) a další díla, v nichž se snažil zachytit proces vzniku a růstu organické hmoty. Věnoval se také ilustracím a grafice.
Kolem roku 1910 vznikaly nezávisle na sobě na různých koncích světa obrazy, v nichž se umělci již zcela oprostili od závislosti na iluzivním zobrazování skutečnosti. V jejich dílech již nenajdeme nic, co by připomínalo figuru, krajinu nebo různé reálné předměty, proto se tomuto umění říká nepředmětné, nefigurativní, nezobrazující a nejčastěji abstraktní. Proces abstrahování lze v umění sledovat již dříve, ale nyní je abstrakce chápana jako výraz spirituálnosti a ryzí nutnosti. Mohutným impulzem je výtvarným umělcům také hudba.
Kolem roku 1910 v Rusku Michail Larionov a Natalie Gončarovová založili směr nazvaný rayonismus nebo pučismus, když vytvořili řadu obrazů s vyhraněnou nezobrazující tendencí, v nichž paprsky světelných tónů měli evokovat iluzi čtvrtého rozměru a pohybu mimo čas a prostor. Mysticismem ikon a teoriemi o čistém umění, které je výrazem čistého citu a touhy po nekonečnu, jsou prostoupeny geometrické kompozice Kazimira Maleviče (*1878 †1935), pro něž vycházel název suprematismus. V knize Suprematismus jako svět nezobrazení napsal: „V roce 1913, v zoufalé snaze osvobodit umění od předmětného balastu, jsem našel východisko v obraze a namaloval jsem plátno představující pouze černý čtverec na bílé ploše.“ Tím Malevič k nejvyššímu projevu abstrakce. V dalších obrazech rytmus geometrických tvarů – čtverců, obdélníků, lichoběžníků, křížů v čistých barvách – pojímal analogicky k hudebnímu kontrapostu. Piet Mondrian a skupina De Stijl v Holandsku dochází ke geometrické abstrakci a k čistým základním barvám z kubismu postupnou eliminací všeho nepodstatného.
Wassily Kandinsky (*1866 †1944) je však všeobecně považován za zakladatelskou osobnost abstrakce se silným vlivem na celé umění, který je pociťován dodnes. Byl velmi vzdělaný i teoreticky. V roce 1910 vytvořil svůj první abstraktní akvarel a od roku 1913 už maloval výhradně nefigurativně. Do té doby jsou jeho obrazy sice silně stylizované, ale stále v nich rozpoznáváme motivy jezdce na koni nebo jiný reálný základ. V dalších letech se Kandinsky přibližoval exaktnosti hudby především bohatou barevností. V letech 1919-1923 pracoval velmi intenzivně v Rusku při organizování uměleckých škol a galerií. Tam byl silně ovlivněn geometrismem Malevičova suprematismu a tento vliv dozníval ještě za jeho působení v Bauhasu ve 20. a počátku 30. let. Pozdní dílo je hravější.
Významnou průkopnickou osobností abstraktního malířství založeného na duchovních základech je František Kupka (*1871 †1975), stále více ceněný i ve světovém kontextu. Ten došel k abstrakci na základě touhy odhalit transcendentální pravdu. Zdrojem poznávání mu byla hloubka, až vědecká znalost přírody a jejich zákonitostí na jedné straně a na druhé straně zájem o různá náboženství, filozofii, metafyziku i vizionářské zážitky vycházející z mediálních schopností, které se u něho projevovaly od dětství.
Od roku 1907 řešil problémy imanence barvy a tvaru (Žlutá škola), na práh abstrakce se dostal v roce 1909 obrazem Klávesy piana. Jezero, kde už dvojím názvem zdůraznil jednoznačnost námětu, který není důležitý, i inspiraci hudbou. První studie k vrcholnému dílu organické abstrakce Dvoubarevná fuga – Amfora pocházející z let 1910-1911, definitivní obraz z roku 1912. Téměř současně však vzniká i několik verzí geometrických abstraktních Vertikálních plánů. Je to doklad širokého rozsahu jako umělecké tvorby i filozofického myšlení. Výrazem jeho osobního prožitku jednoty člověka, přírody a kosmu jsou obrazy Kosmické jaro I. a II. z let 1911-1920, Stvoření (1911-1920), Příběh o pestících a tyčinkách (1920) a další díla, v nichž se snažil zachytit proces vzniku a růstu organické hmoty. Věnoval se také ilustracím a grafice.
19. Metafyzická malba, Dadaismus a Surrealismus
Metafyzická malba
Byla reakcí na futuristickou dynamičnost. Vznikla v Paříži v letech 1910 – 1915. Hlavním centrem se stala severoitalská Ferrara.
Chiricova „Metafyzicka malba“
V roce 1911 přichází z Itálie do Paříže Giorgio de Chirico a odkrývá obrazovou poezii – uznává jej Picasso a také Apollinaire.
Hnutím se stává „Pittura Metafisica“ – úvahy vznikající z nových imaginací vytvořených souvislostí a konfrontací. Každá věc má dva aspekty: obyčejný aspekt, který vidíme téměř vždy a který vidí každý, a potom aspekt duchovní a metafyzický, který mohou vidět jen někteří ve chvíli jasnozřivosti a metafyzické abstrakce. Umělecké dílo musí vyjadřovat cosi, co není patrné z jeho vnější podoby. Předměty a postavy, které zobrazuje, musí poeticky vyprávět o něčem, co je vzdáleno a co před námi skrývají materiální formy.
Dadaismus
Název je odvozen od slova „Da da“ [Ano ano]. Název určila náhoda, namátkou otevřeného lexikonu padl všem do oka název dada. Tím byl zároveň manifestován jeden z důležitých principů Dadaismu, a to využití náhodnosti, nelogických souvislostí a nesmyslu, stupňované často až provokativně hrocenou absurditu.
Základní principy Dadaismu
• Hlásání všeobecné anarchie a nihilismu
• Odmítání jakékoli tradice a konvence
• Hlavní zásadou byla úplná svoboda, zrušení hranice mezi krásou a ošklivostí
• Tvorba se měla stát klauniádou, hrou, maškarádou
• Důraz na jevy směšné, vulgární, odpudivé, neočekávané
• Zvláštní roli hrál černý humor
• Cílem byl estetický a psychický šok
Válka převrátila posvátné pojmy pravda, mravnost, spravedlnost, krása, logika. Reakcí na tuto krizi byl Dadaismus. Zrodil se uprostřed války v neutrálním Švýcarsku – útočišti mnoha emigrantů. Rumuni Janco a Tzara v r. 1916 založili v Curychu proslulý kabaret Voltaire – středisko Dadaistické aktivity, vyžívající se poezií, malířstvím, sochařstvím, fotografií, filmem, baletem.
Tristan Tzara (*1896 †1963)
Rumunský básník.
Dadaismus je třeba chápat jako znamení protestu, nenávisti a odporu proti tehdejší kultuře a tehdejší společnosti za to, že se dopustily tak krutého činu, jakým byla první světová válka. Montážemi textů a obrazů a kolážemi dadaisté úmyslně stavěli iracionalitu umění proti racionalitě světa.
Hans Arp (*1887 †1966)
Věnoval se sochařství.
3
Max Ernst (*1891 †1976)
Objevil Dadaismus náhodou jako „kompoziční princip.“ Zaútočil proti nudě ustálených asociací vykřesat novou poezii z faktů i pojmů postavených na hlavu, stejně jako z nenadálých, nelogických, absurdních setkání nejrozmanitějších objektů.
Stál v čele hnutí dadaistů v Kolíně nad Rýnem. Používal koláže, tvořil kompozice z výstřižků z různých ilustrovaných časopisů, z anatomických a přírodovědných příruček zvýrazňoval fotografickým zvětšováním.
Další významné dadaistické centrum vzniklo v New Yorku. Za války se zde setkali Marcel Duchampl, Francis Picabia a Man Ray.
Marcel Duchamp (*1887 †1968)
Proslavil se díly typu „Ready-Made“ – Hotově vyrobené objekty, např. bicykl, nočník. Jinou provokací bylo zveřejnění reprodukce Mony Lísy, které přimaloval knír.
Francis Picabia (*1879 †1953)
Ve svém „mechanickém“ období maloval strojky s přesně okopírovanými součástkami. Rozdělal budík, součástky namočil do inkoustu a otiskl na bílý papír.
Surrealismus
Umělecké hnutí ve Francii na počátku 20. let v literatuře a ve výtvarném umění. Navazovalo na Dadaismus. Na rozdíl od Dadaismu však Surrealismu nešlo o absolutní negaci, ale měl pozitivní vztah k filozofii a vědě. Ideály sociálního a psychického osvobození člověka.
První manifest surrealismu zformuloval v r. 1924 André Breton, kde vyložil i jeho smysl: Surrealismus je čistý psychický automatismus. Je založen na poznání, že hluboko v podvědomí člověka existuje jeho pravé a nefalšované já, nezávislé na vnějším chování, morálce a společenských předsudcích.
Surrealismus začal pracovat se zcela novými pojmy, jako např. psychický automatismus, asociace, všemohoucnost snu aj. opíral se o Freudovo učení psychoanalýzy. Výklad snů se stal základem surrealistické inspirace. Hlavním zdrojem poetična je podle Freuda potlačená sexualita – nejpůvodnějším zdrojem. Umělecká tvorba je lidské podvědomí, kde vládne sexuální pud.
Ve výtvarném umění jako ve snu se objevují předměty a postavy, které spolu logicky a přirozeně nesouvisí, např. rozteklé hodinky přehozené přes větev holého stromu. Toto vše vyvolává šok, který vzbuzuje asociace a přednosti.
Formálně se surrealismus na jedné straně blíží k abstraktnímu (nefigurativnímu) projevu a na druhé straně k vnějšímu veristickému (popisnému) realismu.
Malířské techniky
Koláž, frotáž, asambláž. Techniku koláže převzali surrealisté od dadaistů – vystřižené reprodukce z časopisů a vytvářením nových vztahů mezi nimi, přenášet se do atmosféry fantazie a neskutečna.
Technika frotáže
Tj. otisk strukturované předlohy přetíráním tužkou nebo vytlačováním na papír. Vynalezl r. 1925 Max Ernst (Tato technika byla bohatě využita v Ernstově tvorbě – impulzy pro vývoj Surrealismu).
4
Technika asambláže
Tvoření výtvarného díla seskupováním nesourodých materiálů a předmětů (používali i dadaisté). Objekty spojené lisováním, vázáním, svářením, nýtováním.
Salvador Dalí (*1904 †1989)
Extravagantní katalánský umělec, tvořící ve Francii a v USA. Je nejvýznamnější umělec veristického surrealismu. Malíř, sochař, filmař, tvůrce originálních šperků, divadelních scén, reklam.
Studoval na akademii v Madridu a byl vyloučen r. 1926 pro nepřístojné chování. Osvojil si lazurovací techniku starých mistrů, která mu pomohla k dokonalé reprodukci detailů. Dále si osvojil Kubismuis a Metafyzickou malbu.
V r. 1927 se v Paříži seznámil s André Bretonem. Namaloval svůj první surrealistický obraz „Krev je sladší než med.“ Zásluhou dalšího surrealistického malíře Joana Miróa se stal členem surrealistické skupiny.
Natočil filmy: Andaluský pes (1929), Zlatý věk (1931) a po 2.sv. válce vznikl film Sny na prodej.
Surrealistické období Dalího
Zakončilo vyloučením ze surrealistické skupiny, schvalovalo občanskou válku a provokoval a šokoval v tvorbě i osobním životě. Jeho umění se začalo postupně stávat komerčním.
Joan Miró (*1893 †1983)
Katalánský malíř, grafik, sochař. Působil ve Francii a USA. Prošel expresionismem, kubismem, fauvismem a nakonec se přiklonil k surrealismu. Inspirace čerpal také z lidového a románsko-katalánského umění.
Snažil se o symbiózu malby a poezie, včleňoval básnické texty do obrazů na způsob vizuální básně.
Byla reakcí na futuristickou dynamičnost. Vznikla v Paříži v letech 1910 – 1915. Hlavním centrem se stala severoitalská Ferrara.
Chiricova „Metafyzicka malba“
V roce 1911 přichází z Itálie do Paříže Giorgio de Chirico a odkrývá obrazovou poezii – uznává jej Picasso a také Apollinaire.
Hnutím se stává „Pittura Metafisica“ – úvahy vznikající z nových imaginací vytvořených souvislostí a konfrontací. Každá věc má dva aspekty: obyčejný aspekt, který vidíme téměř vždy a který vidí každý, a potom aspekt duchovní a metafyzický, který mohou vidět jen někteří ve chvíli jasnozřivosti a metafyzické abstrakce. Umělecké dílo musí vyjadřovat cosi, co není patrné z jeho vnější podoby. Předměty a postavy, které zobrazuje, musí poeticky vyprávět o něčem, co je vzdáleno a co před námi skrývají materiální formy.
Dadaismus
Název je odvozen od slova „Da da“ [Ano ano]. Název určila náhoda, namátkou otevřeného lexikonu padl všem do oka název dada. Tím byl zároveň manifestován jeden z důležitých principů Dadaismu, a to využití náhodnosti, nelogických souvislostí a nesmyslu, stupňované často až provokativně hrocenou absurditu.
Základní principy Dadaismu
• Hlásání všeobecné anarchie a nihilismu
• Odmítání jakékoli tradice a konvence
• Hlavní zásadou byla úplná svoboda, zrušení hranice mezi krásou a ošklivostí
• Tvorba se měla stát klauniádou, hrou, maškarádou
• Důraz na jevy směšné, vulgární, odpudivé, neočekávané
• Zvláštní roli hrál černý humor
• Cílem byl estetický a psychický šok
Válka převrátila posvátné pojmy pravda, mravnost, spravedlnost, krása, logika. Reakcí na tuto krizi byl Dadaismus. Zrodil se uprostřed války v neutrálním Švýcarsku – útočišti mnoha emigrantů. Rumuni Janco a Tzara v r. 1916 založili v Curychu proslulý kabaret Voltaire – středisko Dadaistické aktivity, vyžívající se poezií, malířstvím, sochařstvím, fotografií, filmem, baletem.
Tristan Tzara (*1896 †1963)
Rumunský básník.
Dadaismus je třeba chápat jako znamení protestu, nenávisti a odporu proti tehdejší kultuře a tehdejší společnosti za to, že se dopustily tak krutého činu, jakým byla první světová válka. Montážemi textů a obrazů a kolážemi dadaisté úmyslně stavěli iracionalitu umění proti racionalitě světa.
Hans Arp (*1887 †1966)
Věnoval se sochařství.
3
Max Ernst (*1891 †1976)
Objevil Dadaismus náhodou jako „kompoziční princip.“ Zaútočil proti nudě ustálených asociací vykřesat novou poezii z faktů i pojmů postavených na hlavu, stejně jako z nenadálých, nelogických, absurdních setkání nejrozmanitějších objektů.
Stál v čele hnutí dadaistů v Kolíně nad Rýnem. Používal koláže, tvořil kompozice z výstřižků z různých ilustrovaných časopisů, z anatomických a přírodovědných příruček zvýrazňoval fotografickým zvětšováním.
Další významné dadaistické centrum vzniklo v New Yorku. Za války se zde setkali Marcel Duchampl, Francis Picabia a Man Ray.
Marcel Duchamp (*1887 †1968)
Proslavil se díly typu „Ready-Made“ – Hotově vyrobené objekty, např. bicykl, nočník. Jinou provokací bylo zveřejnění reprodukce Mony Lísy, které přimaloval knír.
Francis Picabia (*1879 †1953)
Ve svém „mechanickém“ období maloval strojky s přesně okopírovanými součástkami. Rozdělal budík, součástky namočil do inkoustu a otiskl na bílý papír.
Surrealismus
Umělecké hnutí ve Francii na počátku 20. let v literatuře a ve výtvarném umění. Navazovalo na Dadaismus. Na rozdíl od Dadaismu však Surrealismu nešlo o absolutní negaci, ale měl pozitivní vztah k filozofii a vědě. Ideály sociálního a psychického osvobození člověka.
První manifest surrealismu zformuloval v r. 1924 André Breton, kde vyložil i jeho smysl: Surrealismus je čistý psychický automatismus. Je založen na poznání, že hluboko v podvědomí člověka existuje jeho pravé a nefalšované já, nezávislé na vnějším chování, morálce a společenských předsudcích.
Surrealismus začal pracovat se zcela novými pojmy, jako např. psychický automatismus, asociace, všemohoucnost snu aj. opíral se o Freudovo učení psychoanalýzy. Výklad snů se stal základem surrealistické inspirace. Hlavním zdrojem poetična je podle Freuda potlačená sexualita – nejpůvodnějším zdrojem. Umělecká tvorba je lidské podvědomí, kde vládne sexuální pud.
Ve výtvarném umění jako ve snu se objevují předměty a postavy, které spolu logicky a přirozeně nesouvisí, např. rozteklé hodinky přehozené přes větev holého stromu. Toto vše vyvolává šok, který vzbuzuje asociace a přednosti.
Formálně se surrealismus na jedné straně blíží k abstraktnímu (nefigurativnímu) projevu a na druhé straně k vnějšímu veristickému (popisnému) realismu.
Malířské techniky
Koláž, frotáž, asambláž. Techniku koláže převzali surrealisté od dadaistů – vystřižené reprodukce z časopisů a vytvářením nových vztahů mezi nimi, přenášet se do atmosféry fantazie a neskutečna.
Technika frotáže
Tj. otisk strukturované předlohy přetíráním tužkou nebo vytlačováním na papír. Vynalezl r. 1925 Max Ernst (Tato technika byla bohatě využita v Ernstově tvorbě – impulzy pro vývoj Surrealismu).
4
Technika asambláže
Tvoření výtvarného díla seskupováním nesourodých materiálů a předmětů (používali i dadaisté). Objekty spojené lisováním, vázáním, svářením, nýtováním.
Salvador Dalí (*1904 †1989)
Extravagantní katalánský umělec, tvořící ve Francii a v USA. Je nejvýznamnější umělec veristického surrealismu. Malíř, sochař, filmař, tvůrce originálních šperků, divadelních scén, reklam.
Studoval na akademii v Madridu a byl vyloučen r. 1926 pro nepřístojné chování. Osvojil si lazurovací techniku starých mistrů, která mu pomohla k dokonalé reprodukci detailů. Dále si osvojil Kubismuis a Metafyzickou malbu.
V r. 1927 se v Paříži seznámil s André Bretonem. Namaloval svůj první surrealistický obraz „Krev je sladší než med.“ Zásluhou dalšího surrealistického malíře Joana Miróa se stal členem surrealistické skupiny.
Natočil filmy: Andaluský pes (1929), Zlatý věk (1931) a po 2.sv. válce vznikl film Sny na prodej.
Surrealistické období Dalího
Zakončilo vyloučením ze surrealistické skupiny, schvalovalo občanskou válku a provokoval a šokoval v tvorbě i osobním životě. Jeho umění se začalo postupně stávat komerčním.
Joan Miró (*1893 †1983)
Katalánský malíř, grafik, sochař. Působil ve Francii a USA. Prošel expresionismem, kubismem, fauvismem a nakonec se přiklonil k surrealismu. Inspirace čerpal také z lidového a románsko-katalánského umění.
Snažil se o symbiózu malby a poezie, včleňoval básnické texty do obrazů na způsob vizuální básně.
18. Futurismus, Konstruktivismus, Funkcionalismus
Futurismus
(z latinského futurum = budoucí čas; futuristé – tvůrci umění budoucnosti)
Futurismus byl jedním ze směrů, který vyšel z kubismu. Byl to směr malířský a literární, uplatnil se též v sochařství, architektuře a hudbě. Vznikl z opojení hromadícími se technickými vynálezy a civilizačními vymoženostmi, ale též jako reakce na společenské poměry doby počátku 20. stol.
Kolébkou futurismu se stala Itálie, kde po dlouhém období provinčního rázu umělecké produkce vznikají v Milánu a Římě futuristická centra. Odtud se šířily ideje o utváření budoucího světa a zájem jen o to, co se zrodilo v současném století – o dynamičnost moderního života. Roku 1909 vyšel v Pařížském Figaru provokativní Manifest futurismu, jehož autorem byl italský básník Filippo Tomasi Marinetti (1876-1944). Ostře se postavil proti veškerému umění minulosti a tradicím (např. prohlašoval, že muzea, knihovny a akademie jsou hřbitovy kultury a je třeba je ničit) a chtěl vytvořit umění prudce se měnícímu světu. Žádal vytvoření uměleckých forem odpovídající potřebám soudobého člověka a moderní civilizace. Obracel pozornost k masovému konzumentu umění (jímž byl beztvarý pouliční dav). V zájmu takto chápaného vnímatele futurismus hlásal kult primitivismu, síly, činu, technizace. Obdiv síly a agrese (válka je v Manifestu futurismu považována za jedinou hygienu lidstva) přivedli Marinettiho a četné další italské až k souhlasu s fašismem.
Roku 1910 vydali futuristé manifest futuristického malířství, podle něhož:
Světlo a pohyb ruší materiální tělesnost věcí, jenž se stávají průhlednými
K malířskému vyjádření chtějí použít prostředky neoimpresionismu
Nejvýznamnější hodnotou v malířství je pohyb (malíři volí takové náměty, jež umožňují pohyb analyzovat – zde přijali od kubismu simultánní zobrazování po sobě následujících pohledů – je to např. let letadla, prudká jízda autem)
Z malířství vylučují akt, zátiší a krajinu pro svou statičnost a ztvárňují motivy moderního života a jeho fyzikálních a mechanických sil
Tvůrcem výtvarného futurismu byl především Umberto Boccioni (1882-1916), které též tento směr teoreticky propracovával. Jako sochař zhotovil nejtypičtější futuristickou plastiku Jedinečné tvary prostorové komunity, vyjadřující skutečný pohyb. I v obrazech vyjadřoval prudký pohyb a ruch velkoměsta. Přízračný je v tomto smyslu obraz nazvaný Rvačka v pasáži (1909).
Giacomo Balla (1871-1958) maloval postavy lidí a zvířat s mnohonásobnými končetinami, seřazenými do jednotlivých fází pohybu. Zobrazoval pohyb simultánně. Další obrazy: Děvčátko běžící na balkóně (1912), Pes na šňůře (1912).
K futuristům patřil i Carlo Carrá (autor obrazů s charakteristickým názvem Co mně povídala tramvaj), Gino Severini nebo Luigi Russola, jenž se proslavil obrazem Dynamika automobilu (1912).
První výstava futuristické malby se konala v r. 1912 v Paříži. V Rusku vzniká první avantgardní skupina futuristů v roce 1910. V roce 1912 se tato skupina rozdělila do dvou center – petrohradská skupina a moskevská skupina kubofuturistů.
První světová válka podlomila aktivitu italských futuristů a po smrti Boccioniho byl futurismus jako ucelené hnutí mrtev. Přesto však ruský futurismus, zejména v literatuře (poezii) a
3
divadle (Mejerchold), vytvořil svá nejzávažnější díla až po Říjnové revoluci 1917, kterou ruská avantgarda vítala jako počátek skutečně svobodného života.
V českém malířství se s futurismem vyrovnávali nejvýznamnější malíři českého kubismu Bohumil Kubišta (srov. Kapitolu o českém kubistickém malířství – výklad k obrazu Pobřežní děla v boji s loďstvem).
Funkcionalismus
V prvních dvou desetiletích 20. století zesílely tendence k očištění staveb od jakékoliv dekorativnosti. Stavby byly chápány jako kompozice čistých geometrických tvarů. Postupně krystalizovala poněkud utopická teorie, která hlásila, že každá stavba musí především splňovat funkci užitkovou – být praktická, hygienická, ekonomicky nenáročná.
Této teorii se však architekti moc neporřídili. Tak Charles Eduard Jeaneret, který vystupoval pod jménem Le Corbusier (*1881 †1965) a jehož tvorba z počátku 20. let funkcionalisty inspirovala, tvrdil, že dům je stroj na bydlení, ale současně vyznával krásu klasické řecké architektury a trval na tom, že architektura je umění.
Žádal, aby vnitřní půdorys domu byl na základě skeletové konstrukce libovolně přestavitelný, aby se stavba vyzvedla nad terén a tím se zachovala zeleň. Zeleň měla být i na střešní zahradě. Okna měla být široká, v pásech, nebo nahrazena volným průčelím. Byt má mít sluneční světlo a výhled na oblohu a na stromy. V Mareille vybudoval dům – město pro 1600 obyvatel i s obchody, školkou, dětským hřištěm, běžeckou dráhou apod.
Le Corbusier načrtl v r. 1926 protikladné principy novodobé architektury:
4
Konstruktivismus
Vzniká v Rusku. Byl v SSSR až do r. 1921 prohlašován za oficiální umělecký směr ruské revoluce. Usiloval o skutečný obraz současného světa a po revoluci v r. 1917 i o tvorbu moderního socialistického prostředí. Jeho představiteli jsou sochaři Naum Garo a Antonie Pevsner.
Malíř, sochař, grafik a fotograf Alexandr Rodčenko nebo grafik, architekt El Lisickij, který své abstraktní kompozice vytvářel z ryze geometrických prvků. Významnou osobností je také Vladimír Tatlin – chtěl využívat umění v oblasti ryze funkční – v architektuře, průmyslové tvorbě a reklamě. Návr Věž III. Internacionály – kinetický památník, otáčející se kolem své osy, inspirovaný přísnou geometrickou kázní a rytmickým cítěním. Spirála symbolizuje pohyb lidského myšlení vzhůru.
Konstruktivismus ovlivnil i poezii (V. Majakovsky), divadlo (V. Mejerchold) a film (S. Ejzenštejn, A. Pudovnik).
Avantgardní ruské divadlo
Režisér V. E. Mejerchold (*1874 †1942) – v divadle odstranil oponu, rampu, dekorace, aby lépe přiblížil herce k divákovi. Vypracoval teorii herecké biomechaniky. Rozčlenil jevištní prostor architektonicky a trvale v něm používá mašinerii, konstrukce a stroje. Nic realistického, ale na scéně dominuje konstruktivismus. Herci hráli v modrých pracovních oděvech v dekoraci, která připomínala pracoviště tesařů anebo mechaniků. Mejercholdovo představení: Revízora (1926) – zde rozložil Gogolovo mistrovské dílo na 15 epizod a dospěl v režii i ve hře herců k technické dokonalosti.
Další režiséři avantgardního divadla jsou A. J. Tairov a E. Vachtangov.
Vladimír Majakovskij (*1893 †1930) – básník revoluce, který hlásil: „Smysl divadelní práce je v tom, že se pokouším vrátit divadlu jeho čistou divadelní funkci a chci z jeviště udělat tribunu.“ Mysteria Bufa – v cirkuse ji hrálo 350 účinkujících. Jeho komedie Ploštice (1928) namířena proti maloměstskému způsobu života, inscenována Mejercholdem a Koupel se hrála s cirkusem a ohňostrojem. Verši, filmovými scénáři a plakáty bojoval proti minulému režimu carského Ruska a podporoval budování socialismu v SSSR. Byl to ruský básník, spoluzakladatel a hlavní představitel ruského futurismu, agitátor ve službách sovětského svazu.
(z latinského futurum = budoucí čas; futuristé – tvůrci umění budoucnosti)
Futurismus byl jedním ze směrů, který vyšel z kubismu. Byl to směr malířský a literární, uplatnil se též v sochařství, architektuře a hudbě. Vznikl z opojení hromadícími se technickými vynálezy a civilizačními vymoženostmi, ale též jako reakce na společenské poměry doby počátku 20. stol.
Kolébkou futurismu se stala Itálie, kde po dlouhém období provinčního rázu umělecké produkce vznikají v Milánu a Římě futuristická centra. Odtud se šířily ideje o utváření budoucího světa a zájem jen o to, co se zrodilo v současném století – o dynamičnost moderního života. Roku 1909 vyšel v Pařížském Figaru provokativní Manifest futurismu, jehož autorem byl italský básník Filippo Tomasi Marinetti (1876-1944). Ostře se postavil proti veškerému umění minulosti a tradicím (např. prohlašoval, že muzea, knihovny a akademie jsou hřbitovy kultury a je třeba je ničit) a chtěl vytvořit umění prudce se měnícímu světu. Žádal vytvoření uměleckých forem odpovídající potřebám soudobého člověka a moderní civilizace. Obracel pozornost k masovému konzumentu umění (jímž byl beztvarý pouliční dav). V zájmu takto chápaného vnímatele futurismus hlásal kult primitivismu, síly, činu, technizace. Obdiv síly a agrese (válka je v Manifestu futurismu považována za jedinou hygienu lidstva) přivedli Marinettiho a četné další italské až k souhlasu s fašismem.
Roku 1910 vydali futuristé manifest futuristického malířství, podle něhož:
Světlo a pohyb ruší materiální tělesnost věcí, jenž se stávají průhlednými
K malířskému vyjádření chtějí použít prostředky neoimpresionismu
Nejvýznamnější hodnotou v malířství je pohyb (malíři volí takové náměty, jež umožňují pohyb analyzovat – zde přijali od kubismu simultánní zobrazování po sobě následujících pohledů – je to např. let letadla, prudká jízda autem)
Z malířství vylučují akt, zátiší a krajinu pro svou statičnost a ztvárňují motivy moderního života a jeho fyzikálních a mechanických sil
Tvůrcem výtvarného futurismu byl především Umberto Boccioni (1882-1916), které též tento směr teoreticky propracovával. Jako sochař zhotovil nejtypičtější futuristickou plastiku Jedinečné tvary prostorové komunity, vyjadřující skutečný pohyb. I v obrazech vyjadřoval prudký pohyb a ruch velkoměsta. Přízračný je v tomto smyslu obraz nazvaný Rvačka v pasáži (1909).
Giacomo Balla (1871-1958) maloval postavy lidí a zvířat s mnohonásobnými končetinami, seřazenými do jednotlivých fází pohybu. Zobrazoval pohyb simultánně. Další obrazy: Děvčátko běžící na balkóně (1912), Pes na šňůře (1912).
K futuristům patřil i Carlo Carrá (autor obrazů s charakteristickým názvem Co mně povídala tramvaj), Gino Severini nebo Luigi Russola, jenž se proslavil obrazem Dynamika automobilu (1912).
První výstava futuristické malby se konala v r. 1912 v Paříži. V Rusku vzniká první avantgardní skupina futuristů v roce 1910. V roce 1912 se tato skupina rozdělila do dvou center – petrohradská skupina a moskevská skupina kubofuturistů.
První světová válka podlomila aktivitu italských futuristů a po smrti Boccioniho byl futurismus jako ucelené hnutí mrtev. Přesto však ruský futurismus, zejména v literatuře (poezii) a
3
divadle (Mejerchold), vytvořil svá nejzávažnější díla až po Říjnové revoluci 1917, kterou ruská avantgarda vítala jako počátek skutečně svobodného života.
V českém malířství se s futurismem vyrovnávali nejvýznamnější malíři českého kubismu Bohumil Kubišta (srov. Kapitolu o českém kubistickém malířství – výklad k obrazu Pobřežní děla v boji s loďstvem).
Funkcionalismus
V prvních dvou desetiletích 20. století zesílely tendence k očištění staveb od jakékoliv dekorativnosti. Stavby byly chápány jako kompozice čistých geometrických tvarů. Postupně krystalizovala poněkud utopická teorie, která hlásila, že každá stavba musí především splňovat funkci užitkovou – být praktická, hygienická, ekonomicky nenáročná.
Této teorii se však architekti moc neporřídili. Tak Charles Eduard Jeaneret, který vystupoval pod jménem Le Corbusier (*1881 †1965) a jehož tvorba z počátku 20. let funkcionalisty inspirovala, tvrdil, že dům je stroj na bydlení, ale současně vyznával krásu klasické řecké architektury a trval na tom, že architektura je umění.
Žádal, aby vnitřní půdorys domu byl na základě skeletové konstrukce libovolně přestavitelný, aby se stavba vyzvedla nad terén a tím se zachovala zeleň. Zeleň měla být i na střešní zahradě. Okna měla být široká, v pásech, nebo nahrazena volným průčelím. Byt má mít sluneční světlo a výhled na oblohu a na stromy. V Mareille vybudoval dům – město pro 1600 obyvatel i s obchody, školkou, dětským hřištěm, běžeckou dráhou apod.
Le Corbusier načrtl v r. 1926 protikladné principy novodobé architektury:
4
Konstruktivismus
Vzniká v Rusku. Byl v SSSR až do r. 1921 prohlašován za oficiální umělecký směr ruské revoluce. Usiloval o skutečný obraz současného světa a po revoluci v r. 1917 i o tvorbu moderního socialistického prostředí. Jeho představiteli jsou sochaři Naum Garo a Antonie Pevsner.
Malíř, sochař, grafik a fotograf Alexandr Rodčenko nebo grafik, architekt El Lisickij, který své abstraktní kompozice vytvářel z ryze geometrických prvků. Významnou osobností je také Vladimír Tatlin – chtěl využívat umění v oblasti ryze funkční – v architektuře, průmyslové tvorbě a reklamě. Návr Věž III. Internacionály – kinetický památník, otáčející se kolem své osy, inspirovaný přísnou geometrickou kázní a rytmickým cítěním. Spirála symbolizuje pohyb lidského myšlení vzhůru.
Konstruktivismus ovlivnil i poezii (V. Majakovsky), divadlo (V. Mejerchold) a film (S. Ejzenštejn, A. Pudovnik).
Avantgardní ruské divadlo
Režisér V. E. Mejerchold (*1874 †1942) – v divadle odstranil oponu, rampu, dekorace, aby lépe přiblížil herce k divákovi. Vypracoval teorii herecké biomechaniky. Rozčlenil jevištní prostor architektonicky a trvale v něm používá mašinerii, konstrukce a stroje. Nic realistického, ale na scéně dominuje konstruktivismus. Herci hráli v modrých pracovních oděvech v dekoraci, která připomínala pracoviště tesařů anebo mechaniků. Mejercholdovo představení: Revízora (1926) – zde rozložil Gogolovo mistrovské dílo na 15 epizod a dospěl v režii i ve hře herců k technické dokonalosti.
Další režiséři avantgardního divadla jsou A. J. Tairov a E. Vachtangov.
Vladimír Majakovskij (*1893 †1930) – básník revoluce, který hlásil: „Smysl divadelní práce je v tom, že se pokouším vrátit divadlu jeho čistou divadelní funkci a chci z jeviště udělat tribunu.“ Mysteria Bufa – v cirkuse ji hrálo 350 účinkujících. Jeho komedie Ploštice (1928) namířena proti maloměstskému způsobu života, inscenována Mejercholdem a Koupel se hrála s cirkusem a ohňostrojem. Verši, filmovými scénáři a plakáty bojoval proti minulému režimu carského Ruska a podporoval budování socialismu v SSSR. Byl to ruský básník, spoluzakladatel a hlavní představitel ruského futurismu, agitátor ve službách sovětského svazu.
17. Kubismus
Kubismus
• Byl prvním skutečně převratným směrem 20. stol. i když ne vždy – pro značné nároky – chápán a obdivován.
• Založili jej v Paříži kolem r. 1910 španělský malíř a sochař Pablo Picasso a francouzský malíř Georges Brague.
Název pochází z francouzského slova La Cube – Krychle, kritika posměšně označila či hodnotila dílo F. Braguovo. Malíři tuto hanlivou přezdívku přijali jako programové heslo: „analyzujeme formu z různých pohledů, rušíme perspektivu, posunujeme předměty a točíme se kolem něho, hledajíce s úzkostným zaujetím tajemství formy.“
Kubismus vychází z názorů, že okolní svět lze zobrazit pomocí základních geometrických tvarů, jako jsou krychle, kužel, koule.
Podstatu kubismu tvoří:
• Předmět rozložený na elementární geometrické tvary a nahlížený z různých úhlů
• Snaha zachytit trojrozměrnost věcí, aniž by tím byla porušena dvojrozměrnost obraz
• Tlumená barevnost
• Tematicky opakující se náměty – zátiší a portréty
• Simultaneita, tj. snaha v daném obraze vystihnout několik souběžně probíhajících jevů.
Kubismus prošel několika vývojovými obdobími:
1. Negerské (Protokubismus 1907-1909) – Po příkladu negerské plastiky se provádí deformace tvaru a jeho redukce na základní geometrické prvky při vyloučení prostoru a perspektivy. (Vliv P. Cézanna) – pevné formy, barva jako prostředek modelace: tóny hnědé a šedé
2. Analytický kubismus (1910-1912) – Dochází k rozložení na jeho části tím, že tyto části nazírané po sobě a z různých pohledů. Na obraze najednou a vedle sebe v ploše. 1912 rozvoj kubistické koláže (vlepování papíru – novin, viněty, tapety apod.) zátiší s lahvemi, sklenicemi a ovocem, s kytarou nebo houslemi…
3. Syntetický kubismus (1912-1914) – Nejde ovšem už o rozklad předmětů, ale o jeho znovuvystavění z jednoduchých výtvarných prvků, linií a ploch: Nejde ovšem o napodobování viděného, nýbrž o vytváření věcí podle vlastních zákonů obrazové skladby; vzniká prostor tvůrčí imaginaci – v tomto bodě se kubismus dotkl abstraktního umění. Další fáze lyrický kubismus po r. 1923.
4. Imaginární kubismus – Kubismus ve své vrcholné fázi ukončila 1. sv. válka a různé modifikace jsou až do 20. let. U nás pod jeho vlivem tvořila skupina Osma a potom skupina Výtvarných umělců. Kubismus u nás ovlivnil sochařství, architekturu, umělecké řemeslo (nábytek).
3
Představitelé
Pablo Picasso
(1881-1973)
Byl jedním z největších malířů 20. stol. Prošel mnoha uměleckými směry, nikdy však nepřekročil hranice abstraktní malby.
Modré období 1901-1904 – realistické obrazy malovány v chladných modravě zelených tónech.
V roce 1904 přesídlil na trvalo do Paříže – čtvrť Montmartru, kam za ním docházeli vedle G. Bragua i Juan Gris a spisovatele Max Jacobs, Alfred Jarry, Guillaume Apollinaire…
Růžové období (1904-1906) – maluje kejklíře, artisty z Montmartru, protože v obrazech z církevního prostředí dominují růžové tóny (obraz Kejklíř). Picasso se prosadil a díky Gaueristům, kteří rozpoznali talent umělce a odkoupili jeho obrazy. Finančně se zajistil a dal se na cestu expresionistů, ke kubismu.
Opouští perspektivu, zjednodušuje barevnost, geometrizuje tvary – Avignonské slečny (1906-1907) – obraz vzbudil rozruch ani ne tak obsahem, ale spíše „těly osekanými sekerou.“ Jde o geometricky abstrahované akty v klasickém postoji s rukama zkříženýma za hlavou. (barevnost je omezená na tóny barvy masa).
v roce 1912 vytvořil také první koláž v moderním umění a dospívá k období syntetickému – cílem je obnovit jednotu předmětů (1912-1914).
Na čas opouští kubismus a tvoří v duchu klasicistní přísnosti – maluje ženu, syna, přátelé (např. básníka Apollinaira).
Návrat ke kubistické tvorbě obraz z r. 1921 „Tři hudenníci“ – dílo znázorňující trojici tajuplných maškarních figur, sestavených z geometrických tvarů.
Posléze se v Picassově tvorbě objevují vlivy surrealismu a před 2. sv. válkou je umělec zaujat tématikou býčích zápasů – boj s fašismem. Obraz „Guernica“ 1937 dílo vzniklo za španělské občanské války, po bombardování obce Guernica německým velitelem. Obraz nese známky kubistických experimentů, ale hlavní úlohu v něm hraje expresionistická disproporčnost.
Picasso kreslil také nádherné ilustrace (např. K Ovidiovým metamorfózám); lavírované kresby – býčí zápasy.
V 50. letech – grafika a potom sochařství a keramika
V 60. letech – návrat k Manetovu dílu a vlastním postupům, návrat figurace.
4
Georges Braque
(1882-1963)
Francouzský malíř. Zakladatel spolu s Picassem kubismu. Ve svých obrazech byl vyváženější, harmoničtější, kultivovanější. Nejčastějším námětem patří zátiší „Zátiší s kartami“ – kompozice s trefovým esem. Obraz „Portugalec“ – jde o dílo z období analytického kubismu; Muž hrající na kytaru – obraz.
Kubisté tvrdí, že cílem jejich nové formy není „popis ani abstrakce“ – nýbrž konkrétní, nově vytvořená zkušenost, že není možné věci pouze zobrazovat, ale vniknout do nich a ztělesňovat v nich sebe. Malovat na základě toho, co o nich víme a ne jen tak, jak to vidíme.
Juan Gris
(1887-1927)
Madridský umělec, který se vyškolil v secesi. Malíř, který se stal od r. 1911 nejblíže Picassovi a Braqovi. Gris však nikdy neprošel analytickou fází; jeho obrazy 1911-1912 definované s geometrickou přísností zachovávají stále názornost a poměrnou celistvost zobrazeni – syntetický kubismus
Obraz „Snídaně,“ „Stůl“ – technika koláže umocňuje pravdivost výtvarného vyjádření. Nepředstavuje iluzi, ale věci samotné, jejich materiál a strukturu. . Domyslel estetiku kubistického pojmu „Tableau-objet“ – obrazová architektura barevných ploch k ztělesnění světa; obrazový prostor – propojení různých obrazových perspektiv do jednoho celku. Nikdy se neodchýlil od kubismu a dokonce ostře kritizoval jeho významné představitelé za to, že jej opustili.
Český Kubismus
Je pozoruhodné, že v Čechách, kde vždycky v umění převládal sklon k lyrismu a poetizaci, právě kubismus zapustil hluboké kořeny. Na příklon českých umělců ke kubismu měly vliv jejich časté cesty do Paříže i nákupy Picassových a Braquových děl Vincencem Kramářem v letech 1911-1914, které dali základ jedné z nejlepších sbírek předválečného období Kubismu v Evropě.
V únoru roku 1911 došlo ve spolku Mánes ke střetu starších umělců s mladými, kteří odešli a v témže roce založili Skupinu výtvarných umělců orientovanou převážně kubisticky. Jejich vůdcem se stal Emil Filla.
Pro názorové neshody do skupiny vstoupil Bohumil Kubišta (1884-1918), který hledal vlastní cestu k osobnímu pojetí kubismu. V jeho díle se prolíná až fantastická snaha po vědecky zdůvodněné, na geometrii a matematice založené kompozici, exaktnosti tvaru a barevnosti s hlubokým duchovním zaměřením,
V roce 1913 vstoupil Kubišta pro neuvěřitelné existenční starosti do rakousko-uherské armády a na tvorbu mu už zbývalo jen málo času. Přesto však v tomto období, v roce 1915, ještě za nímž šel nekompromisně i v osobním životě. Od autoportrétu Kuřák (1910) vede Kubištův vývoj k Lomu v Bráníku a k Epileptické ženě, obrazům z roku 1912 (Vodopád v Alpách, Nervózní dáma) a 1913 (Překážka, Pobřežní děla v boji s loďstvem).
5
vznikly kuboexpresivní obrazy Meditace, Oběšený a pozoruhodná sochařská práce Hlava. Jeho dílo zůstalo nedokončené, ale hluboce zasáhlo do vývoje českého umění.
Stejně pronikavě však na naše umění působila i tvorba a teoretická orientovanost Emila Filly (1882-1953), který se od začátku snažil začlenit je do současného světového vývoje. Po krátkém období expresionismu si záhy pro sebe objevil dílo Picassa a Braqua a v letech 1912-1914 se vyrovnával se všemi jejich vývojovými etapami. Problém rozkladu tvaru a po sléze jeho syntézy řešil v řadě zátiší (Zátiší s podnosem 1914) i figurálních obrazů (Kuřák, Čtenář, 1913-1914). Snad nejlepší kubistická zátiší vytvořil za svého pobytu v Holandsku v letech 1914-1918; reflektoval v nich i vliv holandské malby 17. století. Postupně se osvobozoval od těsného sledování francouzských vzorů a ve dvacátých letech vytvořil řadu originálních syntetických děl, především krásná tzv. Bílá zátiší.
Z bývalé Osmy přešli do Skupiny výtvarných umělců také Vincenc Beneš a Antonín Procházka. Ke skupině náleží i Václav Špála, Otakar Kubín, V. H. Brunner, František Kysela, teoretici V. V. Štěch a Antonín Matějček a spisovatelé Karel Čapek a František Langer. Silná byla skupina architektů. Kubín a Matějček se pro názorové rozdíly brzy vrátili do Mánesa.
K názorovým sporům došlo i mezi Fillou a několika umělci vedoucími Josefem Čapkem, kteří odmítali dogmatické následování Picassa a Braqua. Čapek chápal kubismus jako otevřený systém, v němž má mít své místo i barva, oblé linie a obsah. Koncem roku 1912 Čapek a Špála se Skupiny odešli.
Jako v jediné evropské zemi se u nás kubismus uplatnil nejen v malířství a v sochařství (Gutfreund, Filla), ale také v architektuře, nábytku, bytových doplňcích, v keramice, sklu, porcelánu i textilu. V letech 1911-1914 postavil Josef Gočár kubistické stavby Dům u Černé Matky boží, Dům v Tychonově ulici v Praze a lázeňskou budovu v Bohdači, ve stejném období stavěl kubisticky Pavel Janák v Pelhřimově a Josef Chochol hned několik domů v Praze pod Vyšehradem. Gočár, Janák, a Vlastislav Hofman navrhovali i nábytek, který realizovali Pražské umělecké dílny založené v roce 1912, a uměleckořemeslné předměty vyráběné především pro družstvo Artěl (1908-1934). Po první světové válce Gočár stavěl ve stylu tzv. rondokubismu, v němž se uplatňovali i oblé tvary, např. Legiobanku Na Poříčí, a Pavel Janák palác Adria na Národní třídě.
• Byl prvním skutečně převratným směrem 20. stol. i když ne vždy – pro značné nároky – chápán a obdivován.
• Založili jej v Paříži kolem r. 1910 španělský malíř a sochař Pablo Picasso a francouzský malíř Georges Brague.
Název pochází z francouzského slova La Cube – Krychle, kritika posměšně označila či hodnotila dílo F. Braguovo. Malíři tuto hanlivou přezdívku přijali jako programové heslo: „analyzujeme formu z různých pohledů, rušíme perspektivu, posunujeme předměty a točíme se kolem něho, hledajíce s úzkostným zaujetím tajemství formy.“
Kubismus vychází z názorů, že okolní svět lze zobrazit pomocí základních geometrických tvarů, jako jsou krychle, kužel, koule.
Podstatu kubismu tvoří:
• Předmět rozložený na elementární geometrické tvary a nahlížený z různých úhlů
• Snaha zachytit trojrozměrnost věcí, aniž by tím byla porušena dvojrozměrnost obraz
• Tlumená barevnost
• Tematicky opakující se náměty – zátiší a portréty
• Simultaneita, tj. snaha v daném obraze vystihnout několik souběžně probíhajících jevů.
Kubismus prošel několika vývojovými obdobími:
1. Negerské (Protokubismus 1907-1909) – Po příkladu negerské plastiky se provádí deformace tvaru a jeho redukce na základní geometrické prvky při vyloučení prostoru a perspektivy. (Vliv P. Cézanna) – pevné formy, barva jako prostředek modelace: tóny hnědé a šedé
2. Analytický kubismus (1910-1912) – Dochází k rozložení na jeho části tím, že tyto části nazírané po sobě a z různých pohledů. Na obraze najednou a vedle sebe v ploše. 1912 rozvoj kubistické koláže (vlepování papíru – novin, viněty, tapety apod.) zátiší s lahvemi, sklenicemi a ovocem, s kytarou nebo houslemi…
3. Syntetický kubismus (1912-1914) – Nejde ovšem už o rozklad předmětů, ale o jeho znovuvystavění z jednoduchých výtvarných prvků, linií a ploch: Nejde ovšem o napodobování viděného, nýbrž o vytváření věcí podle vlastních zákonů obrazové skladby; vzniká prostor tvůrčí imaginaci – v tomto bodě se kubismus dotkl abstraktního umění. Další fáze lyrický kubismus po r. 1923.
4. Imaginární kubismus – Kubismus ve své vrcholné fázi ukončila 1. sv. válka a různé modifikace jsou až do 20. let. U nás pod jeho vlivem tvořila skupina Osma a potom skupina Výtvarných umělců. Kubismus u nás ovlivnil sochařství, architekturu, umělecké řemeslo (nábytek).
3
Představitelé
Pablo Picasso
(1881-1973)
Byl jedním z největších malířů 20. stol. Prošel mnoha uměleckými směry, nikdy však nepřekročil hranice abstraktní malby.
Modré období 1901-1904 – realistické obrazy malovány v chladných modravě zelených tónech.
V roce 1904 přesídlil na trvalo do Paříže – čtvrť Montmartru, kam za ním docházeli vedle G. Bragua i Juan Gris a spisovatele Max Jacobs, Alfred Jarry, Guillaume Apollinaire…
Růžové období (1904-1906) – maluje kejklíře, artisty z Montmartru, protože v obrazech z církevního prostředí dominují růžové tóny (obraz Kejklíř). Picasso se prosadil a díky Gaueristům, kteří rozpoznali talent umělce a odkoupili jeho obrazy. Finančně se zajistil a dal se na cestu expresionistů, ke kubismu.
Opouští perspektivu, zjednodušuje barevnost, geometrizuje tvary – Avignonské slečny (1906-1907) – obraz vzbudil rozruch ani ne tak obsahem, ale spíše „těly osekanými sekerou.“ Jde o geometricky abstrahované akty v klasickém postoji s rukama zkříženýma za hlavou. (barevnost je omezená na tóny barvy masa).
v roce 1912 vytvořil také první koláž v moderním umění a dospívá k období syntetickému – cílem je obnovit jednotu předmětů (1912-1914).
Na čas opouští kubismus a tvoří v duchu klasicistní přísnosti – maluje ženu, syna, přátelé (např. básníka Apollinaira).
Návrat ke kubistické tvorbě obraz z r. 1921 „Tři hudenníci“ – dílo znázorňující trojici tajuplných maškarních figur, sestavených z geometrických tvarů.
Posléze se v Picassově tvorbě objevují vlivy surrealismu a před 2. sv. válkou je umělec zaujat tématikou býčích zápasů – boj s fašismem. Obraz „Guernica“ 1937 dílo vzniklo za španělské občanské války, po bombardování obce Guernica německým velitelem. Obraz nese známky kubistických experimentů, ale hlavní úlohu v něm hraje expresionistická disproporčnost.
Picasso kreslil také nádherné ilustrace (např. K Ovidiovým metamorfózám); lavírované kresby – býčí zápasy.
V 50. letech – grafika a potom sochařství a keramika
V 60. letech – návrat k Manetovu dílu a vlastním postupům, návrat figurace.
4
Georges Braque
(1882-1963)
Francouzský malíř. Zakladatel spolu s Picassem kubismu. Ve svých obrazech byl vyváženější, harmoničtější, kultivovanější. Nejčastějším námětem patří zátiší „Zátiší s kartami“ – kompozice s trefovým esem. Obraz „Portugalec“ – jde o dílo z období analytického kubismu; Muž hrající na kytaru – obraz.
Kubisté tvrdí, že cílem jejich nové formy není „popis ani abstrakce“ – nýbrž konkrétní, nově vytvořená zkušenost, že není možné věci pouze zobrazovat, ale vniknout do nich a ztělesňovat v nich sebe. Malovat na základě toho, co o nich víme a ne jen tak, jak to vidíme.
Juan Gris
(1887-1927)
Madridský umělec, který se vyškolil v secesi. Malíř, který se stal od r. 1911 nejblíže Picassovi a Braqovi. Gris však nikdy neprošel analytickou fází; jeho obrazy 1911-1912 definované s geometrickou přísností zachovávají stále názornost a poměrnou celistvost zobrazeni – syntetický kubismus
Obraz „Snídaně,“ „Stůl“ – technika koláže umocňuje pravdivost výtvarného vyjádření. Nepředstavuje iluzi, ale věci samotné, jejich materiál a strukturu. . Domyslel estetiku kubistického pojmu „Tableau-objet“ – obrazová architektura barevných ploch k ztělesnění světa; obrazový prostor – propojení různých obrazových perspektiv do jednoho celku. Nikdy se neodchýlil od kubismu a dokonce ostře kritizoval jeho významné představitelé za to, že jej opustili.
Český Kubismus
Je pozoruhodné, že v Čechách, kde vždycky v umění převládal sklon k lyrismu a poetizaci, právě kubismus zapustil hluboké kořeny. Na příklon českých umělců ke kubismu měly vliv jejich časté cesty do Paříže i nákupy Picassových a Braquových děl Vincencem Kramářem v letech 1911-1914, které dali základ jedné z nejlepších sbírek předválečného období Kubismu v Evropě.
V únoru roku 1911 došlo ve spolku Mánes ke střetu starších umělců s mladými, kteří odešli a v témže roce založili Skupinu výtvarných umělců orientovanou převážně kubisticky. Jejich vůdcem se stal Emil Filla.
Pro názorové neshody do skupiny vstoupil Bohumil Kubišta (1884-1918), který hledal vlastní cestu k osobnímu pojetí kubismu. V jeho díle se prolíná až fantastická snaha po vědecky zdůvodněné, na geometrii a matematice založené kompozici, exaktnosti tvaru a barevnosti s hlubokým duchovním zaměřením,
V roce 1913 vstoupil Kubišta pro neuvěřitelné existenční starosti do rakousko-uherské armády a na tvorbu mu už zbývalo jen málo času. Přesto však v tomto období, v roce 1915, ještě za nímž šel nekompromisně i v osobním životě. Od autoportrétu Kuřák (1910) vede Kubištův vývoj k Lomu v Bráníku a k Epileptické ženě, obrazům z roku 1912 (Vodopád v Alpách, Nervózní dáma) a 1913 (Překážka, Pobřežní děla v boji s loďstvem).
5
vznikly kuboexpresivní obrazy Meditace, Oběšený a pozoruhodná sochařská práce Hlava. Jeho dílo zůstalo nedokončené, ale hluboce zasáhlo do vývoje českého umění.
Stejně pronikavě však na naše umění působila i tvorba a teoretická orientovanost Emila Filly (1882-1953), který se od začátku snažil začlenit je do současného světového vývoje. Po krátkém období expresionismu si záhy pro sebe objevil dílo Picassa a Braqua a v letech 1912-1914 se vyrovnával se všemi jejich vývojovými etapami. Problém rozkladu tvaru a po sléze jeho syntézy řešil v řadě zátiší (Zátiší s podnosem 1914) i figurálních obrazů (Kuřák, Čtenář, 1913-1914). Snad nejlepší kubistická zátiší vytvořil za svého pobytu v Holandsku v letech 1914-1918; reflektoval v nich i vliv holandské malby 17. století. Postupně se osvobozoval od těsného sledování francouzských vzorů a ve dvacátých letech vytvořil řadu originálních syntetických děl, především krásná tzv. Bílá zátiší.
Z bývalé Osmy přešli do Skupiny výtvarných umělců také Vincenc Beneš a Antonín Procházka. Ke skupině náleží i Václav Špála, Otakar Kubín, V. H. Brunner, František Kysela, teoretici V. V. Štěch a Antonín Matějček a spisovatelé Karel Čapek a František Langer. Silná byla skupina architektů. Kubín a Matějček se pro názorové rozdíly brzy vrátili do Mánesa.
K názorovým sporům došlo i mezi Fillou a několika umělci vedoucími Josefem Čapkem, kteří odmítali dogmatické následování Picassa a Braqua. Čapek chápal kubismus jako otevřený systém, v němž má mít své místo i barva, oblé linie a obsah. Koncem roku 1912 Čapek a Špála se Skupiny odešli.
Jako v jediné evropské zemi se u nás kubismus uplatnil nejen v malířství a v sochařství (Gutfreund, Filla), ale také v architektuře, nábytku, bytových doplňcích, v keramice, sklu, porcelánu i textilu. V letech 1911-1914 postavil Josef Gočár kubistické stavby Dům u Černé Matky boží, Dům v Tychonově ulici v Praze a lázeňskou budovu v Bohdači, ve stejném období stavěl kubisticky Pavel Janák v Pelhřimově a Josef Chochol hned několik domů v Praze pod Vyšehradem. Gočár, Janák, a Vlastislav Hofman navrhovali i nábytek, který realizovali Pražské umělecké dílny založené v roce 1912, a uměleckořemeslné předměty vyráběné především pro družstvo Artěl (1908-1934). Po první světové válce Gočár stavěl ve stylu tzv. rondokubismu, v němž se uplatňovali i oblé tvary, např. Legiobanku Na Poříčí, a Pavel Janák palác Adria na Národní třídě.
16. Fauvismus, Expresionismus
Fauvismus
Vznikl ve Francii a vyvíjel se časově paralelně s německým expresionismem. Název pochází z francouzského slova „Le Fauve“ (šelma) z roku 1905. Když se konala první společná výstava mladých malířů a kritik mezi plátny uviděl malou sošku v klasičtějším pojetí a zvolal „Donatello parmi les fauves“ (Donatello mezi šelmami). Tak bylo pokřtěno celé hnutí.
Fauvisté nevytvořili žádný společný program. Šlo jim o konstrukci obrazového prostoru pomocí čistých barev, bez modelace, bez stínování, síla obrazu vychází z barevné plochy (exploze barev).
Henri Matisse (1869-1954) – vůdčí osobnost. Spojoval barvu a tvar, aby tlumočil své optické a emocionální reakce. Obrazy: Tanec a hudba. Jeho tvorba – heslo – harmonie, jednoduchost, jasnost a klid.
Malíři
Raoul Dufy
André Derain
Maurice Vlaminck – cyklista
Fauvismus u nás
Objevuje se v díle Václava Špalky a Emila Filly a částečně Josefa Čapky (Vincenc Beneš, Jindřich Průcha).
Fauvisté tlumočili svůj emocionální pocit ze skutečnosti, kdežto expresionisté vycházeli z tísňových stránek nitra a z pudovosti.
Expresionismus
Má dva významy:
1. Styl uměleckého vyjadřování známý z některých období dějin umění – středověk
2. Umělecký směr 20. stol.
Umělec si vytváří obraz dle svého cítění. Umělec zobrazuje a zdůrazňuje některé obsahové složky – vnitřní svět postav, dějové a situační prvky a ideový smysl.
Citovému přehodnocení skutečnosti slouží i výrazné prostředky: tvarová nadsázka, deformace, výrazná barevnost a kontrast, kompozice a rukopis.
Expresionismus se vyvíjel jako umělecký směr 20. stol. v Německu. Umělci vnímají negativní stránky života – jejich díla jsou často pesimistická.
Podnětem pro vznik německého expresionismu byla tvorba norského malíře Eduarda Muncha. Jeho umělecký program přijali za své umělci, kteří byli v letech 1905-1913 v Drážďanech sdružení ve skupině Die Brücke (most). Druhá skupina expresionistů se utvořila v letech 1911-1912 v Mnichově a jmenovala se Der blaue reiter (modrý jezdec). Vedoucí osobností byl Vasilij Kandinskij. Jeho negeometrické abstrakce z tohoto období jsou vyabstrahovaným vyjádřením citových zážitků.
Vznikl ve Francii a vyvíjel se časově paralelně s německým expresionismem. Název pochází z francouzského slova „Le Fauve“ (šelma) z roku 1905. Když se konala první společná výstava mladých malířů a kritik mezi plátny uviděl malou sošku v klasičtějším pojetí a zvolal „Donatello parmi les fauves“ (Donatello mezi šelmami). Tak bylo pokřtěno celé hnutí.
Fauvisté nevytvořili žádný společný program. Šlo jim o konstrukci obrazového prostoru pomocí čistých barev, bez modelace, bez stínování, síla obrazu vychází z barevné plochy (exploze barev).
Henri Matisse (1869-1954) – vůdčí osobnost. Spojoval barvu a tvar, aby tlumočil své optické a emocionální reakce. Obrazy: Tanec a hudba. Jeho tvorba – heslo – harmonie, jednoduchost, jasnost a klid.
Malíři
Raoul Dufy
André Derain
Maurice Vlaminck – cyklista
Fauvismus u nás
Objevuje se v díle Václava Špalky a Emila Filly a částečně Josefa Čapky (Vincenc Beneš, Jindřich Průcha).
Fauvisté tlumočili svůj emocionální pocit ze skutečnosti, kdežto expresionisté vycházeli z tísňových stránek nitra a z pudovosti.
Expresionismus
Má dva významy:
1. Styl uměleckého vyjadřování známý z některých období dějin umění – středověk
2. Umělecký směr 20. stol.
Umělec si vytváří obraz dle svého cítění. Umělec zobrazuje a zdůrazňuje některé obsahové složky – vnitřní svět postav, dějové a situační prvky a ideový smysl.
Citovému přehodnocení skutečnosti slouží i výrazné prostředky: tvarová nadsázka, deformace, výrazná barevnost a kontrast, kompozice a rukopis.
Expresionismus se vyvíjel jako umělecký směr 20. stol. v Německu. Umělci vnímají negativní stránky života – jejich díla jsou často pesimistická.
Podnětem pro vznik německého expresionismu byla tvorba norského malíře Eduarda Muncha. Jeho umělecký program přijali za své umělci, kteří byli v letech 1905-1913 v Drážďanech sdružení ve skupině Die Brücke (most). Druhá skupina expresionistů se utvořila v letech 1911-1912 v Mnichově a jmenovala se Der blaue reiter (modrý jezdec). Vedoucí osobností byl Vasilij Kandinskij. Jeho negeometrické abstrakce z tohoto období jsou vyabstrahovaným vyjádřením citových zážitků.
15. Secese a Symbolismus
Secese
Secese stála na počátku této řady, a to jako poslední z univerzálních mezinárodních slohů, jež ovládaly umění, módu, životní styl. Secese, nazývaná „la belle époque“ [krásná epocha], se objevila v Evropě a ve Spojených státech ke konci 2. pol. 19. stol. a plně se rozvinula kolem r. 1900 – kulmilnačním bodem byla Světová výstava v Paříži roku 1900, nba níž secesní sloh triumfoval jako móda začínajícího století. Secese doznívá kolem roku 1910.
V různých zemích bylo toto „nové umění“ různě pojmenováno, např.:
• Anglie – Modern Style
• Francie, Belgie – Art Nouveau
• Německo – Jugendstil
• Rakousko-Uhersko – Sezession, česky secese
• Itálie – stile liberty
• Španělsko – modernisto – modernisime.
Secesi lze chápat jako reakci na průmyslovou revoluci, jako reakci na „rozum doby.“ Vracela se k největšímu zdroji inspirace – k přírodě, nesnažila se však o její otrocké napodobování, nýbrž za pomoci imaginace z ní čerpala symboly. Oproti akademismu, historismu, eklekticismu znamenala secese snahu o osvobození ve jménu života a pravdivosti. V secesi najdeme zárodky řady směrů moderního umění – expresionismu, kubismu, futurismu, surrealismu.
Znaky secesního umění
• Nejvýznamnějším znakem je dekorativnost, linearismus, ornamentálnost, kultivovaná stylizovanost
• Nositeli významů jsou živí tvorové, rostliny (ženské tělo slovanské linie, labuť, páv, lilie, tulipán, mák, leknín)
• Typická je barevnost, barvy mají svou symboliku: žlutá – barva hmoty, slunce, života, radosti; modrá – souvisí vždy s temnotou; zelená – barva faustovská; černá a bílá – barvy ztroskotané naděje a smrti
• Zrušení hranice mezi tzv. vysokým uměním a uměním užitým; secese ovlivnila keramiku, sklenářství, kovářství, šperkařství; obrodila knižní grafiku, šaty, účesy, módní doplňky; nejvíce však ovlivnila výtvarné umění – vytvořila nový typ výtvarného umění – plakát; ovlivnila ilustraci, scénografii, architekturu, sochařství, malířství, literaturu.
Secesní architektura
Secese nevznikla na jednom místě. Její prvky se začaly objevovat v 80. letech na různých místech (Katalánsko, Spojené státy, Francie, Anglie), od 90. let nastává lavinové šíření slohu po celé Evropě, v obou Amerikách a také v Japonsku.
I když kolébkou nového slohu byla Anglie, největší ohniska secesní architektury vzniklala ve Španělsku a Belgii.
Symbolismus
Symbolismus, za jehož představitele bývá považován Gauguin, vnesl do umění nové atributy – imaginaci, obrazovost, metaforu a podobenství. Vnější svět se stal zahradou symbolů, v níž každý předmět má jiný, hlubší, duchovnější význam. Symbol není odraz reality, je to její znak.
3
Kromě skupiny NABIS se k francouzským symbolům řadí Gustav MOREAU (1826 - 1898). Maloval obrazy s biblickými a mytologickými náměty reagujícími na literární předlohy. Ve svých představách byl pronásledován postavou kruté Salome do té míry, že prosytil svá díla eroticky podbarveným démonismem.
Dalším ze zakladatelů symbolismu byl francouzský malíř a grafik Odilon REDON (1840 - 1916), autor imaginárních krajin, zátiší a figurálních kompozic čerpajících z mytologických, náboženských a literárních předloh. Jako výtvarný námět Redona neustále přitahovalo oko. Např. na jediné z litografií, jež je součástí cyklu Ve snu, je znázorněno podivné nebeské těleso, připomínající surrealistický útvar oka vyňatého z důlku. Obraz Zavřené oči navozuje představu hlubokého zasnění či zamyšlení, což byl typický symbolistický námět. Z dalších prací jsou významné např. Kyklop, Pocta Goyovi, Zrození Venuše.
Secese stála na počátku této řady, a to jako poslední z univerzálních mezinárodních slohů, jež ovládaly umění, módu, životní styl. Secese, nazývaná „la belle époque“ [krásná epocha], se objevila v Evropě a ve Spojených státech ke konci 2. pol. 19. stol. a plně se rozvinula kolem r. 1900 – kulmilnačním bodem byla Světová výstava v Paříži roku 1900, nba níž secesní sloh triumfoval jako móda začínajícího století. Secese doznívá kolem roku 1910.
V různých zemích bylo toto „nové umění“ různě pojmenováno, např.:
• Anglie – Modern Style
• Francie, Belgie – Art Nouveau
• Německo – Jugendstil
• Rakousko-Uhersko – Sezession, česky secese
• Itálie – stile liberty
• Španělsko – modernisto – modernisime.
Secesi lze chápat jako reakci na průmyslovou revoluci, jako reakci na „rozum doby.“ Vracela se k největšímu zdroji inspirace – k přírodě, nesnažila se však o její otrocké napodobování, nýbrž za pomoci imaginace z ní čerpala symboly. Oproti akademismu, historismu, eklekticismu znamenala secese snahu o osvobození ve jménu života a pravdivosti. V secesi najdeme zárodky řady směrů moderního umění – expresionismu, kubismu, futurismu, surrealismu.
Znaky secesního umění
• Nejvýznamnějším znakem je dekorativnost, linearismus, ornamentálnost, kultivovaná stylizovanost
• Nositeli významů jsou živí tvorové, rostliny (ženské tělo slovanské linie, labuť, páv, lilie, tulipán, mák, leknín)
• Typická je barevnost, barvy mají svou symboliku: žlutá – barva hmoty, slunce, života, radosti; modrá – souvisí vždy s temnotou; zelená – barva faustovská; černá a bílá – barvy ztroskotané naděje a smrti
• Zrušení hranice mezi tzv. vysokým uměním a uměním užitým; secese ovlivnila keramiku, sklenářství, kovářství, šperkařství; obrodila knižní grafiku, šaty, účesy, módní doplňky; nejvíce však ovlivnila výtvarné umění – vytvořila nový typ výtvarného umění – plakát; ovlivnila ilustraci, scénografii, architekturu, sochařství, malířství, literaturu.
Secesní architektura
Secese nevznikla na jednom místě. Její prvky se začaly objevovat v 80. letech na různých místech (Katalánsko, Spojené státy, Francie, Anglie), od 90. let nastává lavinové šíření slohu po celé Evropě, v obou Amerikách a také v Japonsku.
I když kolébkou nového slohu byla Anglie, největší ohniska secesní architektury vzniklala ve Španělsku a Belgii.
Symbolismus
Symbolismus, za jehož představitele bývá považován Gauguin, vnesl do umění nové atributy – imaginaci, obrazovost, metaforu a podobenství. Vnější svět se stal zahradou symbolů, v níž každý předmět má jiný, hlubší, duchovnější význam. Symbol není odraz reality, je to její znak.
3
Kromě skupiny NABIS se k francouzským symbolům řadí Gustav MOREAU (1826 - 1898). Maloval obrazy s biblickými a mytologickými náměty reagujícími na literární předlohy. Ve svých představách byl pronásledován postavou kruté Salome do té míry, že prosytil svá díla eroticky podbarveným démonismem.
Dalším ze zakladatelů symbolismu byl francouzský malíř a grafik Odilon REDON (1840 - 1916), autor imaginárních krajin, zátiší a figurálních kompozic čerpajících z mytologických, náboženských a literárních předloh. Jako výtvarný námět Redona neustále přitahovalo oko. Např. na jediné z litografií, jež je součástí cyklu Ve snu, je znázorněno podivné nebeské těleso, připomínající surrealistický útvar oka vyňatého z důlku. Obraz Zavřené oči navozuje představu hlubokého zasnění či zamyšlení, což byl typický symbolistický námět. Z dalších prací jsou významné např. Kyklop, Pocta Goyovi, Zrození Venuše.
14. Impresionismus
Impresionismus
Imprese = pocit, dojem. Název impresionismus je posměšný.
Skupina malířů 1874 – výstava (C. Monet, C. Pissaro, A. Sisley, A. Renoir, E. Degas, B. Morisotová…)
Na výstavě byl vystaven obraz Moneta Impresion – východ slunce. Podle tohoto obrazu novinář a kritik Leroi posměšně pojmenoval tyto umělce impresionisty. Tato skupina název impresionisti přijala a vzniká hnutí impresionismus. Malovali pouze dojem a atmosféru a velmi si zakládali na barvě.
Impresionismus je první netradiční vidění světa a skutečnosti. Impresionismus je jen v malířství, literatuře a hudbě. Název tohoto směru je odvozen od obrazu Impresse – Východ slunce (namaloval Claude Monet). Této výstavy se zúčastnili malíři: Camille Pissarro, Alfred Sisley, Auguste Renoir, Edgar Degas – nesnášel, když ho označovali za impresionistu.
Způsob malby impresionismu
Impresionistům šlo především o zachycení okamžiku. Hlavní rolí byla světelná záležitost a impresionisté tvrdili, že bez světla není život. Strašně moc se malovalo v plenéru – malba v přírodě, vodní plochy (nejoblíbenější téma impresionistů). Impresionistická malba připomíná mozaiku – byla to mozaika skvrn a viditelné tahy štětce bez pevných obrysů (vůbec nepoužívali černou barvu, protože tvrdili, že černá barva špiní). Cílem bylo vystihnout bezprostřední dojem. Byla to hra světel a stínů. Impresionisté nezaložili žádnou malířskou školu, žádný manifest (např.: na rozdíl od futuristů).
Impresionisté měli významné předchůdce, kteří se ctili a byly to angličtí krajináři (John Constable a William Turner) a dále slavná Barbizonská škola.
Post impresionismus
Nastupuje generace post impresionistů, tzn. umělců, kteří přišli po impresionistech, kteří se snažili osobitým způsobem překonat impresionistický způsob tvorby. Post impresionismus je souhrnný název pro směry francouzského malířství v období cca r. 1888 mezi impresionismem a fóbismem.
• Neoimpresionismus (G. Seraut, P. Signac)
• Barevný konstruktivismus (P. Cézanne)
• Symbolismus (P. Gauguin)
• Expresionismus (V. Van Gogh)
• Secesní malba (H. De Toulouse-Lautrec)
Neoimpresionismus
Je to jedna z modifikací impresionismu, která byla založena v 80. letech 19. stol. a jejich představitelé jsou George Seraut (*1859 †1891) a Paul Signac (*1863 †1935). Nespokojovali se s mírou zachycení světla v obrazech impresionistů, tzn., že považovali vše, co dělají za náhodu. Založili racionální metodu, která vycházela z fyziologií vidění a fyzikální optice. Barva se rozkládá na obrazech na elementární barevné základní body (místo malování jakoby tečkovali). Tento sěr se také označuje jako pointilismus.
3
Barevný konstruktivismus
Paul Cézanna (*1839 †1906) říká se mu otec moderního umění a na jeho tvorbu navazovali četní malíři 20. stol. Jsou to fauvisté, kubisté atd. Cézanné zpočátku vystavoval s impresionisty a maloval impresionistickou technikou. Konstruoval obrazy podle skutečnosti pomocí barevné modulace, které vycházely ze základních geometrických tvarů. Mezi jeho slavné obrazy patří: Hráči karet, zátiší s květinami nebo ovocem, hora Sainte Victorie (několikrát, z různých pohledů, neustále se objevovala v jeho obrazech). Nastartoval kubismus.
Vincent Van Gogh (*1853 †1890) – byl to holandský malíř, který žil v Paříži. Setkal se s impresionisty v Paříži (chvíli byl impresionista) a potom si vypracoval svůj vlastní způsob malování. Jeho obrazy poznáme na první pohled, protože jeho tahy štětce jsou v pohybu (dynamický pohyb – zachycuje šmiku toho, co maluje). K malířství se dostal jako samouk. Nejprve maloval lidi jako „chudinu.“ Žil ve velké bídě a tuláckým životem. Na jihu Francie objevil pro své obrazy typickou barevnost. Symbolem slunce a života pro něj byla žlutá barva. Trpěl psychickou poruchou a v určitém záchvatu si uříznul kus ucha, které následovně umyl a následně to nechal jedné prostitutce. Nastartoval expresionismus. Ovlivnil svým jedinečným dílem umělecké malířské směry 20. stol.
Obrazy: Slunečnice, různé pole, náměty z přírody, portréty obyčejných lidí, Ložnice v Arles.
Symbolismus
Paul Gauguin [Pól Gogén](*1848 †1903) vyrůstal v Peru, v Jižní Americe mezi Číňany a černochy, potom se přestěhoval do Paříže. Původně pracoval v bance jako bankéř a potom se seznámil s Kamilem Pisarem a ten ho přivedl mezi impresionisty, ke kterým se hlásil velmi krátce. V malířství používal symboly a bohaté dekorativní prvky. Jeho symbolismus usiloval o výraz duchovních představ. Vypracoval techniku cloisonismu [kluonismus] – je to malba v barevných plochách obtažených výraznými barevnými konturami. Na jeho směr navázali nabisté – skupina malířů, která se označovala jako proroci. Většinu svého života strávil na Tahiti, kde našel svou druhou ženu (první ženu opustil v Paříži) a obdivoval přírodu a domorodé obyvatele. Snažil se zobrazit soulad lidského života se životem zvířat, rostlin, přírody atd. chtěl proniknout do chápání světa domorodců a měl smysl pro tajemnost, symboličnost, mystičnost. Jeho obrazy jsou až téměř magické, iracionální.
Expresionismus
Má dva významy:
1. Styl uměleckého vyjadřování známý z některých období dějin umění – středověk
2. Umělecký směr 20. stol.
Umělec si vytváří obraz dle svého cítění. Umělec zobrazuje a zdůrazňuje některé obsahové složky – vnitřní svět postav, dějové a situační prvky a ideový smysl.
Citovému přehodnocení skutečnosti slouží i výrazné prostředky: tvarová nadsázka, deformace, výrazná barevnost a kontrast, kompozice a rukopis.
Expresionismus se vyvíjel jako umělecký směr 20. stol. v Německu. Umělci vnímají negativní stránky života – jejich díla jsou často pesimistická.
Podnětem pro vznik německého expresionismu byla tvorba norského malíře Eduarda Muncha. Jeho umělecký program přijali za své umělci, kteří byli v letech 1905-1913 v Drážďanech sdružení ve
4
skupině Die Brücke (most). Druhá skupina expresionistů se utvořila v letech 1911-1912 v Mnichově a jmenovala se Der blaue reiter (modrý jezdec). Vedoucí osobností byl Vasilij Kandinskij. Jeho negeometrické abstrakce z tohoto období jsou vyabstrahovaným vyjádřením citových zážitků.
Imprese = pocit, dojem. Název impresionismus je posměšný.
Skupina malířů 1874 – výstava (C. Monet, C. Pissaro, A. Sisley, A. Renoir, E. Degas, B. Morisotová…)
Na výstavě byl vystaven obraz Moneta Impresion – východ slunce. Podle tohoto obrazu novinář a kritik Leroi posměšně pojmenoval tyto umělce impresionisty. Tato skupina název impresionisti přijala a vzniká hnutí impresionismus. Malovali pouze dojem a atmosféru a velmi si zakládali na barvě.
Impresionismus je první netradiční vidění světa a skutečnosti. Impresionismus je jen v malířství, literatuře a hudbě. Název tohoto směru je odvozen od obrazu Impresse – Východ slunce (namaloval Claude Monet). Této výstavy se zúčastnili malíři: Camille Pissarro, Alfred Sisley, Auguste Renoir, Edgar Degas – nesnášel, když ho označovali za impresionistu.
Způsob malby impresionismu
Impresionistům šlo především o zachycení okamžiku. Hlavní rolí byla světelná záležitost a impresionisté tvrdili, že bez světla není život. Strašně moc se malovalo v plenéru – malba v přírodě, vodní plochy (nejoblíbenější téma impresionistů). Impresionistická malba připomíná mozaiku – byla to mozaika skvrn a viditelné tahy štětce bez pevných obrysů (vůbec nepoužívali černou barvu, protože tvrdili, že černá barva špiní). Cílem bylo vystihnout bezprostřední dojem. Byla to hra světel a stínů. Impresionisté nezaložili žádnou malířskou školu, žádný manifest (např.: na rozdíl od futuristů).
Impresionisté měli významné předchůdce, kteří se ctili a byly to angličtí krajináři (John Constable a William Turner) a dále slavná Barbizonská škola.
Post impresionismus
Nastupuje generace post impresionistů, tzn. umělců, kteří přišli po impresionistech, kteří se snažili osobitým způsobem překonat impresionistický způsob tvorby. Post impresionismus je souhrnný název pro směry francouzského malířství v období cca r. 1888 mezi impresionismem a fóbismem.
• Neoimpresionismus (G. Seraut, P. Signac)
• Barevný konstruktivismus (P. Cézanne)
• Symbolismus (P. Gauguin)
• Expresionismus (V. Van Gogh)
• Secesní malba (H. De Toulouse-Lautrec)
Neoimpresionismus
Je to jedna z modifikací impresionismu, která byla založena v 80. letech 19. stol. a jejich představitelé jsou George Seraut (*1859 †1891) a Paul Signac (*1863 †1935). Nespokojovali se s mírou zachycení světla v obrazech impresionistů, tzn., že považovali vše, co dělají za náhodu. Založili racionální metodu, která vycházela z fyziologií vidění a fyzikální optice. Barva se rozkládá na obrazech na elementární barevné základní body (místo malování jakoby tečkovali). Tento sěr se také označuje jako pointilismus.
3
Barevný konstruktivismus
Paul Cézanna (*1839 †1906) říká se mu otec moderního umění a na jeho tvorbu navazovali četní malíři 20. stol. Jsou to fauvisté, kubisté atd. Cézanné zpočátku vystavoval s impresionisty a maloval impresionistickou technikou. Konstruoval obrazy podle skutečnosti pomocí barevné modulace, které vycházely ze základních geometrických tvarů. Mezi jeho slavné obrazy patří: Hráči karet, zátiší s květinami nebo ovocem, hora Sainte Victorie (několikrát, z různých pohledů, neustále se objevovala v jeho obrazech). Nastartoval kubismus.
Vincent Van Gogh (*1853 †1890) – byl to holandský malíř, který žil v Paříži. Setkal se s impresionisty v Paříži (chvíli byl impresionista) a potom si vypracoval svůj vlastní způsob malování. Jeho obrazy poznáme na první pohled, protože jeho tahy štětce jsou v pohybu (dynamický pohyb – zachycuje šmiku toho, co maluje). K malířství se dostal jako samouk. Nejprve maloval lidi jako „chudinu.“ Žil ve velké bídě a tuláckým životem. Na jihu Francie objevil pro své obrazy typickou barevnost. Symbolem slunce a života pro něj byla žlutá barva. Trpěl psychickou poruchou a v určitém záchvatu si uříznul kus ucha, které následovně umyl a následně to nechal jedné prostitutce. Nastartoval expresionismus. Ovlivnil svým jedinečným dílem umělecké malířské směry 20. stol.
Obrazy: Slunečnice, různé pole, náměty z přírody, portréty obyčejných lidí, Ložnice v Arles.
Symbolismus
Paul Gauguin [Pól Gogén](*1848 †1903) vyrůstal v Peru, v Jižní Americe mezi Číňany a černochy, potom se přestěhoval do Paříže. Původně pracoval v bance jako bankéř a potom se seznámil s Kamilem Pisarem a ten ho přivedl mezi impresionisty, ke kterým se hlásil velmi krátce. V malířství používal symboly a bohaté dekorativní prvky. Jeho symbolismus usiloval o výraz duchovních představ. Vypracoval techniku cloisonismu [kluonismus] – je to malba v barevných plochách obtažených výraznými barevnými konturami. Na jeho směr navázali nabisté – skupina malířů, která se označovala jako proroci. Většinu svého života strávil na Tahiti, kde našel svou druhou ženu (první ženu opustil v Paříži) a obdivoval přírodu a domorodé obyvatele. Snažil se zobrazit soulad lidského života se životem zvířat, rostlin, přírody atd. chtěl proniknout do chápání světa domorodců a měl smysl pro tajemnost, symboličnost, mystičnost. Jeho obrazy jsou až téměř magické, iracionální.
Expresionismus
Má dva významy:
1. Styl uměleckého vyjadřování známý z některých období dějin umění – středověk
2. Umělecký směr 20. stol.
Umělec si vytváří obraz dle svého cítění. Umělec zobrazuje a zdůrazňuje některé obsahové složky – vnitřní svět postav, dějové a situační prvky a ideový smysl.
Citovému přehodnocení skutečnosti slouží i výrazné prostředky: tvarová nadsázka, deformace, výrazná barevnost a kontrast, kompozice a rukopis.
Expresionismus se vyvíjel jako umělecký směr 20. stol. v Německu. Umělci vnímají negativní stránky života – jejich díla jsou často pesimistická.
Podnětem pro vznik německého expresionismu byla tvorba norského malíře Eduarda Muncha. Jeho umělecký program přijali za své umělci, kteří byli v letech 1905-1913 v Drážďanech sdružení ve
4
skupině Die Brücke (most). Druhá skupina expresionistů se utvořila v letech 1911-1912 v Mnichově a jmenovala se Der blaue reiter (modrý jezdec). Vedoucí osobností byl Vasilij Kandinskij. Jeho negeometrické abstrakce z tohoto období jsou vyabstrahovaným vyjádřením citových zážitků.
13. Realismus
Realismus
Od 40. let. 16. stol. se ve Francii prosazoval nový směr realismus. Požaduje se zobrazení skutečnosti takové, jaká opravdu je, bez přikrášlování. Umění nemá čerpat z literatury, ale všímat si současného života se všemi problémy, i sociálními, které přináší prudký rozvoj průmyslu.
Architektura
V architektuře stále převládá historismus, jen s tím rozdílem, že podle teoretika a architekta Gottfrieda Sempera se církevní stavby nadále mohou stavět ve stylu neogotiky a nerománského slohu, ale světské ve slohu neorenesance, který nejlépe vyhovuje praktickému využití. Ze záplav staveb tohoto stylu se vymyká Kdystalový palác od Josepha Paxtona postavený v roce 1851 pro světovou výstavu v Londýně z železné konstrukce a skla v jednoduchých kubických formách. Železné konstrukce, často maskované historickými prvky, se ostatně stávají od poloviny století čím dál častějšími.
Malířství
V 19. století reaguje nejrychleji na všechny nové impulzy. Centrem je Paříž. Revolučně zasáhl Gustave Courbet (*1819 †1877), zpola samouk, ale umělec velkého talentu. Po kompozičně neuspořádaném Pohřbu v Ornans namaloval v r. 1849 Štěrkaře, první obraz, jehož námětem je těžká práce. Od této chvíle malířství nezná téma, které by nemohlo být výtvarně zpracováno.
V r. 1855 porota odmítla vystavit Courbetovy obrazy na Světové výstavě v Paříži, proto si Courbet najal boudu, kde pod heslem Realismus vystavil 40 obrazů včetně alegorického Ateliéru. V obraze Slečny na břehu Sieny upozorňoval na sociální problém prostituce. Maloval akty, krajiny, lovecké výjevy, mariny. Courbet se angažoval v r. 1871 v Pařížské komunitě. Po pádu Komuny byl uvězněn a odsouzen k vysoké pokutě za stržení Vendomského sloupu. Po propuštění uprchl do Švýcarka a maloval krajiny.
Vynikajícím grafikem, malířem a sochařem byl Honoré Daumier (*1808 †1879). Jeden z jeho prvních obrazů, alegorie Republiky, mu pro svou monumentalitu vysloužil označení Michelangelo 19. století. Začínal litografiemi v časopisech jako karikaturista kritizující politické poměry, ale i soukromý život maloměšťanů. Maloval většinou v cyklech náměty soudních síní, milovníky rytin a knih, prostředí divadla.
V Rusku vzniklo v r. 1870 Sdružení putovních výstav, jehož členové, tzv. peredvižnici, literárně popisným realismem vyprávěli v žánrových scénkách o životě měšťanů i jejich sluhů. Tímto sdružením prošel i nejvýznamnější ruský malíř 19. stol. Ilja Jefimovič Repin (*1884 †1930). V rozměrných plátnech zachytil sociální bídu zaostalé země.
Významným německým realistickým malířem byl Adolf Menzel (*1815 †1905), který si všíma všedního života i sociálních námětů.
3
Realismus v českých zemích
Architektura
V neorenesančním slohu se stavěla divadla (Prozatímní divadlo – Ignác Ulmann, Národní divadlo – Josef Zítek, rekonstrukce po požáru – Josef Schulz), koncertní a výstavní sály (Rudolfínum – společné dílo J. Zítka a J. Schulze), spořitelny (Česká spořitelna na Národní třídě od I. Ulmanna), školy (Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici a Česká technika na Karlově náměstí od I. Ulmanna), muzea (Smetanovo muzeum – A. Wiehl, Národní muzeum a Umělecko-průmyslové muzeum – J. Schulz), vily a paláce (Lannova vila a Lažanského palác – I. Ulmann, Gröbova vila na Vinohradech – Antonín Barvitia).
Antonín Wiehl se pokusil vytvořit specificky českou variantu neorenesance s použitím výrazné podstřešní lunetové římsy a se sgrafitovou výzdobou nebo s nástěnnou malbou na průčelí, k níž často dodával návrhy Mikoláš Aleš. Na Moravě působili hlavně vídeňští architekti.
Sochařství
Představiteli českého realistického sochařství jsou Tomáš Seidan, Ludvík Šimek a Josef Václav Myslbek. Tomáš Seidan (*1830 †1890) byl umělec akademického typu, ale slušný portrétista, takže se stal vyhledávaným tvůrcem pomníků. Vytvořil např. pomník B. Smetany v Plzni, sochu Mozarta na Bertramce, Komenského v Přerově, sochu studenta v Praze, náhrobek B. Němcové na Vyšehradě.
Ludvík Šimek (*1837 †1886) byl sochař akademického typu. Oceňujeme jeho dvě díla Dveře pro karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze a pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí v Praze.
Vrcholným vývojem českého sochařství 19. století s přesahem do 20. století je rozsáhlé dílo Josefa Václava Myslbeka (*1848 †1922). Má dvě linie: romanticko-historickou – těží z tématiky rukopisů a linii realistickou. Z mnoha prací romanticko-historické linie jsou čtyři sousoší pro Palackého most v Praze (nyní na Vyšehradě). Z realistické linie vyniká především socha Oddanosti a skvělé portréty. K nejlepším patří autoportrét, portrét rytíře V. Lanny, klečící kardinál Schwarzenberg ve Svatovítské kapli a pomník F. L. Riegra na Vinohradech.
Myslbekovými díly, v nichž se spojily obě linie, jsou socha Hudba a pomník sv. Václava. Na obou těchto sochách pracoval několik desetiletí až s útrpnou poctivostí a vytvořil množství skic a variant. Myslbek znovu zapojil české sochařství do evropského vývoje.¨
Malířství
Karel Purkyně (*1834 †1868) malíř portrétů, zátiší i figurálních kompozic. Narodil se jako syn Jana Evangelisty Purkyně. Kromě školení na pražské Akademii studoval v Mnichově a zejména v Pařížil. Inspirovali ho staří mistři k pojetí některých portrétů, v nichž nekompromisně usiloval o pravdivé zobrazení člověka i jeho vnitřního života (Slečna Reitmayerová, Paní Emma Křikavová, Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka). Jeho talent se plně rozvinul až po návratu z Paříže. Maluje portrét své ženy, Podobiznu kováře J. O. Jecha. Od 60. let maloval zátiší, která povýšil k monumentalitě. Na práh impresionismu se dostal ve svých barevně jiskřivých návrzích na shakespearovský průvod. Purkyně byl činný i jako kritik.
4
Soběslav Pinkas (*1827 †1901) byl českému prostředí cizí. Svá nejlepší díla vytvořil v Paříži a Bretani (Dělníci na Montmartru, záběry chalup a všedního života na francouzském venkově). Po návratu do Prahy už působil jen jako organizátor při výzdobě Národního divadla a jako uměleckoprůmyslový návrhář.
Viktor Barvitius (*1834 †1902) zachytil radostnou událost šedesátých let v žánrových obrazech Na ledě, Pouť ve hvězdárně, Čtvrtek ve Stromovce. V r. 1865 odešel do Francie, kde namaloval několik vynikajících, koloristických impresivních obrazů elegantního života pařížských bulvárů (Place de la Concorde).
Vyvrcholením české krajinomalby 19. století je dílo Antonína Chittussioho (*1847 †1891). Začínal neúspěšně figurální a žánrovou malbou, teprve po třicítce namaloval první skutečně zdařilou krajinu Z Trojského ostrova. Nejvíc ho zajímala neokázalá krajina Českomoravské vysočiny (Údolí Doubravky), ale i jihočeských rybníků.
Od 40. let. 16. stol. se ve Francii prosazoval nový směr realismus. Požaduje se zobrazení skutečnosti takové, jaká opravdu je, bez přikrášlování. Umění nemá čerpat z literatury, ale všímat si současného života se všemi problémy, i sociálními, které přináší prudký rozvoj průmyslu.
Architektura
V architektuře stále převládá historismus, jen s tím rozdílem, že podle teoretika a architekta Gottfrieda Sempera se církevní stavby nadále mohou stavět ve stylu neogotiky a nerománského slohu, ale světské ve slohu neorenesance, který nejlépe vyhovuje praktickému využití. Ze záplav staveb tohoto stylu se vymyká Kdystalový palác od Josepha Paxtona postavený v roce 1851 pro světovou výstavu v Londýně z železné konstrukce a skla v jednoduchých kubických formách. Železné konstrukce, často maskované historickými prvky, se ostatně stávají od poloviny století čím dál častějšími.
Malířství
V 19. století reaguje nejrychleji na všechny nové impulzy. Centrem je Paříž. Revolučně zasáhl Gustave Courbet (*1819 †1877), zpola samouk, ale umělec velkého talentu. Po kompozičně neuspořádaném Pohřbu v Ornans namaloval v r. 1849 Štěrkaře, první obraz, jehož námětem je těžká práce. Od této chvíle malířství nezná téma, které by nemohlo být výtvarně zpracováno.
V r. 1855 porota odmítla vystavit Courbetovy obrazy na Světové výstavě v Paříži, proto si Courbet najal boudu, kde pod heslem Realismus vystavil 40 obrazů včetně alegorického Ateliéru. V obraze Slečny na břehu Sieny upozorňoval na sociální problém prostituce. Maloval akty, krajiny, lovecké výjevy, mariny. Courbet se angažoval v r. 1871 v Pařížské komunitě. Po pádu Komuny byl uvězněn a odsouzen k vysoké pokutě za stržení Vendomského sloupu. Po propuštění uprchl do Švýcarka a maloval krajiny.
Vynikajícím grafikem, malířem a sochařem byl Honoré Daumier (*1808 †1879). Jeden z jeho prvních obrazů, alegorie Republiky, mu pro svou monumentalitu vysloužil označení Michelangelo 19. století. Začínal litografiemi v časopisech jako karikaturista kritizující politické poměry, ale i soukromý život maloměšťanů. Maloval většinou v cyklech náměty soudních síní, milovníky rytin a knih, prostředí divadla.
V Rusku vzniklo v r. 1870 Sdružení putovních výstav, jehož členové, tzv. peredvižnici, literárně popisným realismem vyprávěli v žánrových scénkách o životě měšťanů i jejich sluhů. Tímto sdružením prošel i nejvýznamnější ruský malíř 19. stol. Ilja Jefimovič Repin (*1884 †1930). V rozměrných plátnech zachytil sociální bídu zaostalé země.
Významným německým realistickým malířem byl Adolf Menzel (*1815 †1905), který si všíma všedního života i sociálních námětů.
3
Realismus v českých zemích
Architektura
V neorenesančním slohu se stavěla divadla (Prozatímní divadlo – Ignác Ulmann, Národní divadlo – Josef Zítek, rekonstrukce po požáru – Josef Schulz), koncertní a výstavní sály (Rudolfínum – společné dílo J. Zítka a J. Schulze), spořitelny (Česká spořitelna na Národní třídě od I. Ulmanna), školy (Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici a Česká technika na Karlově náměstí od I. Ulmanna), muzea (Smetanovo muzeum – A. Wiehl, Národní muzeum a Umělecko-průmyslové muzeum – J. Schulz), vily a paláce (Lannova vila a Lažanského palác – I. Ulmann, Gröbova vila na Vinohradech – Antonín Barvitia).
Antonín Wiehl se pokusil vytvořit specificky českou variantu neorenesance s použitím výrazné podstřešní lunetové římsy a se sgrafitovou výzdobou nebo s nástěnnou malbou na průčelí, k níž často dodával návrhy Mikoláš Aleš. Na Moravě působili hlavně vídeňští architekti.
Sochařství
Představiteli českého realistického sochařství jsou Tomáš Seidan, Ludvík Šimek a Josef Václav Myslbek. Tomáš Seidan (*1830 †1890) byl umělec akademického typu, ale slušný portrétista, takže se stal vyhledávaným tvůrcem pomníků. Vytvořil např. pomník B. Smetany v Plzni, sochu Mozarta na Bertramce, Komenského v Přerově, sochu studenta v Praze, náhrobek B. Němcové na Vyšehradě.
Ludvík Šimek (*1837 †1886) byl sochař akademického typu. Oceňujeme jeho dvě díla Dveře pro karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze a pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí v Praze.
Vrcholným vývojem českého sochařství 19. století s přesahem do 20. století je rozsáhlé dílo Josefa Václava Myslbeka (*1848 †1922). Má dvě linie: romanticko-historickou – těží z tématiky rukopisů a linii realistickou. Z mnoha prací romanticko-historické linie jsou čtyři sousoší pro Palackého most v Praze (nyní na Vyšehradě). Z realistické linie vyniká především socha Oddanosti a skvělé portréty. K nejlepším patří autoportrét, portrét rytíře V. Lanny, klečící kardinál Schwarzenberg ve Svatovítské kapli a pomník F. L. Riegra na Vinohradech.
Myslbekovými díly, v nichž se spojily obě linie, jsou socha Hudba a pomník sv. Václava. Na obou těchto sochách pracoval několik desetiletí až s útrpnou poctivostí a vytvořil množství skic a variant. Myslbek znovu zapojil české sochařství do evropského vývoje.¨
Malířství
Karel Purkyně (*1834 †1868) malíř portrétů, zátiší i figurálních kompozic. Narodil se jako syn Jana Evangelisty Purkyně. Kromě školení na pražské Akademii studoval v Mnichově a zejména v Pařížil. Inspirovali ho staří mistři k pojetí některých portrétů, v nichž nekompromisně usiloval o pravdivé zobrazení člověka i jeho vnitřního života (Slečna Reitmayerová, Paní Emma Křikavová, Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka). Jeho talent se plně rozvinul až po návratu z Paříže. Maluje portrét své ženy, Podobiznu kováře J. O. Jecha. Od 60. let maloval zátiší, která povýšil k monumentalitě. Na práh impresionismu se dostal ve svých barevně jiskřivých návrzích na shakespearovský průvod. Purkyně byl činný i jako kritik.
4
Soběslav Pinkas (*1827 †1901) byl českému prostředí cizí. Svá nejlepší díla vytvořil v Paříži a Bretani (Dělníci na Montmartru, záběry chalup a všedního života na francouzském venkově). Po návratu do Prahy už působil jen jako organizátor při výzdobě Národního divadla a jako uměleckoprůmyslový návrhář.
Viktor Barvitius (*1834 †1902) zachytil radostnou událost šedesátých let v žánrových obrazech Na ledě, Pouť ve hvězdárně, Čtvrtek ve Stromovce. V r. 1865 odešel do Francie, kde namaloval několik vynikajících, koloristických impresivních obrazů elegantního života pařížských bulvárů (Place de la Concorde).
Vyvrcholením české krajinomalby 19. století je dílo Antonína Chittussioho (*1847 †1891). Začínal neúspěšně figurální a žánrovou malbou, teprve po třicítce namaloval první skutečně zdařilou krajinu Z Trojského ostrova. Nejvíc ho zajímala neokázalá krajina Českomoravské vysočiny (Údolí Doubravky), ale i jihočeských rybníků.
12. Umění 18. a 19. stol.
Klasicismus
1770 – 1830
Klasicismus přechází z baroka do 19. stol. Jeho druhá vývojová etapa se jmenuje Empír (pochází z francouzského slova emire a znamená to moc císařství).
Empír představuje oficiální umění období Napoleona Bonaparta. Klasicismus se vrací k antice jako k nejvyššímu vrcholu lidské kultury.
Klasicismus má racionální (rácio = rozum) základ. Opírá se o nové archeologické výzkumy, které přinesly nové poučení o umění antiky. Objev – Pompeje a Herkulaneu. Klasicismus se stává oficiálním uměním na školách (soukromých), akademiích. Stal se uměním uniformním, konvenčním a konzervativním.
Architektura klasicismu
Ve Francii je to slohem památníků a monumentálních staveb. Je to tzv. styl Ludvíka XVI. Jsou to ušlechtilé proporce, logická skladba, symetrie a přebírání antických architektonických postupů. Působí přísně, okázale a je to vše k oslavě císaře. Stavby Napoleona jsou inspirovány stylem římského císařství.
Památky: chrám sv. Jenovéfy v Paříži (zvaný Panteon), památník velké armády (přestavěný kostel sv. Madleny), vítězné oblouky.
Po bitvě U Slavkova (1805) nechal Napoleon postavit vítězný oblouk na náměstí Charlese de Gaula.
Anglie – klasicistní stavby: Národní galerie, muzeum. V Anglii se klasicismus prolínal s romantismem, který byl anglickému prostředí bližší (např. anglický park – jako volná příroda, francouzský park – geometrický řád).
Itálie – nikdy neztratila kontakt s antickým světem. Restaurování starořímské architektury. Začaly se stavět úplně nové kavárny, restaurace, veřejné budovy (soudy, knihovny, školy, úřady).
Německo – střediskem klasicismu se stal Berlín (někdy se říká, že i Mnichov), např. Braniborská brána. V Mnichově, v duchu klasicismu, je postavena tzv. Glyptotéka a je to muzeum řeckého sochařství, stará pinakotéka – galerie malířství.
Rusko – Petrohrad, slavná světová obrazárna Ermitáž.
USA – Washingtonský kapitol – Bílí dům (sídlo prezidenta USA)
Sochařství klasicismu
Převládl kult ideální krásy a antických vzorů. Nejvíce se zpodobňovali portréty císaře Napoleona a jeho rodinu. Nejslavnější jeho dvorní sochař byl Antonio Canova. A. Canova zpodobnil portrét Napoleonovi sestry jako venuši ležící polonahou v antickém loži (je to celé z mramoru). Vytvořil spoustu náhrobků Papežů.
Malířství
Luis David (*1748 †1825) – jeden z nejslavnějších malířů klasicismu. Je to francouzská malíř a byl aktivním účastníkem francouzské revoluce a hlasoval pro popravu krále. Nejdůležitějším
3
představitelem klasicismu a byl dvorním malířem Napoleona. Jeho obrazy mají klasickou kompozici a přísnou morální koncepci. Jeho slavné obrazy: Zavražděný Marat (považuje se za jeho mistrovské dílo), spoustu portréty Napoleona, Korunovace Napoleona, Únos Sabinek, Přísaha Horáciů. Dohlížel na dostavení Louvre.
Jean Dominic Ingres – byl to Davidův žák, byl skvělý kreslíř a malíř portrétů. Obdivoval antiku a brzy se vzdálil Davidovu stylu a více se inspiroval Ranou Renesancí. Maloval krásu ženské hotěla, spoustu aktů. Obrazy: Velká Odalistka, Pramen, Turecké lázně.
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo). Jeho slavné obrazy jsou: Nahá Mája (oblečená Mája), z grafických prací je nejslavnější Caprichos – grafické listy (je to 80 leptů kde jsou různé příšery, které představují různé bytosti podobné zvířatům – různé čarodějnické scény). Grafické cykly jsou Hrůzy Války.
Francesco Goya zemřel ve francouzském Městě Bordó. Jeho tělesná schránka byla přemístěna do Zaragozy (Španělsko), kde je dodnes pohřben.
Památky
Nejkrásnější klasicistní památka v Čechách je Empírový zámek Kačína u Kutné Hory. Za české země byl slavný František Tkadlík (byl ředitelem pražské akademie) a Antonín Machek.
Malířství
Luis David (*1748 †1825) – jeden z nejslavnějších malířů klasicismu. Je to francouzská malíř a byl aktivním účastníkem francouzské revoluce a hlasoval pro popravu krále. Nejdůležitějším představitelem klasicismu a byl dvorním malířem Napoleona. Jeho obrazy mají klasickou kompozici a přísnou morální koncepci. Jeho slavné obrazy: Zavražděný Marat (považuje se za jeho mistrovské dílo), spoustu portréty Napoleona, Korunovace Napoleona, Únos Sabinek, Přísaha Horáciů. Dohlížel na dostavení Louvre.
Jean Dominic Ingres – byl to Davidův žák, byl skvělý kreslíř a malíř portrétů. Obdivoval antiku a brzy se vzdálil Davidovu stylu a více se inspiroval Ranou Renesancí. Maloval krásu ženského těla, spoustu aktů. Obrazy: Velká Odalistka, Pramen, Turecké lázně.
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo).
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo). Jeho slavné obrazy jsou: Nahá Mája (oblečená Mája), z grafických prací je
4
nejslavnější Caprichos – grafické listy (je to 80 leptů kde jsou různé příšery, které představují různé bytosti podobné zvířatům – různé čarodějnické scény). Grafické cykly jsou Hrůzy Války.
Francesco Goya zemřel ve francouzském Městě Bordó. Jeho tělesná schránka byla přemístěna do Zaragozy (Španělsko), kde je dodnes pohřben.
Památky
Nejkrásnější klasicistní památka v Čechách je Empírový zámek Kačína u Kutné Hory. Za české země byl slavný František Tkadlík (byl ředitelem pražské akademie) a Antonín Machek.
Romantismus
Romantismus nastupuje ve 20. letech 19. stol. Impulz k útoku proti klasicismu vyšel z literárních proudů. Středem zájmu se stává doba středověku. Podtrhuje vše individuální (moje osobnost) a netypické. Extrémní citové projevy a epické události. Střetávání sil přírody (bouřka, vítr atd.) a sil člověka. Hrdinové se stávají vyděděnci, cikány, tuláci. Objevují se exotické a orientální motivy (lidé chtějí prožít něco výjimečného – něco co není normální).
Architektura
Zájem o středověk a historii. Napodobování středověkých slohů – nejvíce Gotika. Její technické a umělecké přednosti začali vysoce oceňovat (Viktor Hugo – chrám Matky Boží v Paříži).
Také se napodobovalo Románské, Renesanční, Barokní umění.
Malířství
Zobrazuje krajiny, idylické, melancholické a s exotickým nadhledem krajiny, romantické náměty (=> romantismus). Také rytířské náměty (Robin Hood).
Francie
Engéne Delacroit – žil v uměleckém prostředí, znal mnoho významných osobností (Chapin, Baudelaire). Na jeho tvorbu zapůsobila malířství Rubense a Goyi. Maloval různé exotické náměty (působil pracovně v Africe). Náměty Hamleta, obdivoval Shakespeara. Obrazy: svoboda vede lid (sám se tam i namaloval) – obraz z francouzské komuny, žena odhalující prso mezi vojáky (rytíři). Naše národní galerie má obraz jezdec napadený jaguárem, nejvýznamnější obraz: alžírské ženy ve svém pokoji.
Jean Francoais Millet – hodně zobrazoval lidi v krajinách. Jako romantikové začínali i malíři Barbisonské školy, kteří v roce 1830 se usadili ve vesnici Barbison, aby malovali krajinu. Inspirace – holandská a anglická krajina. Jejich vůdce – Théodore Roussean.
Anglie
John Constable – anglické krajinářství, maloval mraky vystihující atmosférické proměny.
William Thuner – velký obdivovatel Shakespeara, zobrazoval prchavé okamžiky atmosféry. Vyjadřoval emoce a pocity (pozdější inspirace pro inspiraci).
5
Romantismus v Čechách
U nás se postavilo mnoho památek ve stylu neogotiky. Předělal se zámek Hluboká, Sychrov a Lednice. Postavil se kostel sv. Ludmily na Vinohradech – nám. Míru. Postavil se kostel sv. Prokopa na Žižkově. V Karlíně se postavila bazilika sv. Cyrila a Metoděje a ta je v nerománském stylu. Na Vyšehradě je kostel sv. Petra a Pavla a je neogotický.
Malířství
Nejslavnějším představitelem byl Josef Mánes (1820 - 1871). Výtvarné zkušenosti získal od otce Antonína Mánesa a strýce Václava Mánesa. Na akademii ho učil František Tkadlík (viz český Klasicismus). Syntézou jeho národopisných studií je deska pražského Orloje. Ve 12-ti kompozicích tzv. na každý měsíc jedna, je zobrazený český, moravský a slovenský lid. Dále ilustroval lidové písně. Maloval portréty, krajiny. České poměry neumožnily rozvíjet jeho velké nadání a nakonec nemoc a smrt ukončí jeho plány, jeho touhu po monumentálním díle.
Sochařství
Václav Levý (*1820 †1872) – Do skal vytesal čertovy hlavy a všechno se to nachází v Liběchově. Sochu harfenice, reliéfy hadů, ještěra atd. je to strašidelné, mystické. Byl to jeden z prvních učitelů našeho největšího sochaře Myslbeka. Vytvořil postavy Jan Žižka a Prokopa Holého.
Josef a Emanuel Maxovi – většinou pomníky, ale také mají pomníky na Karlově mostě.
Architektura
Kostel sv. Ludmily – Praha, Náměstí Míru
Kostel sv. Prokopa – Praha, Žižkov
Kostel sv. Petra a Pavla – Praha, Vyšehrad
Bazilika sv. Cyrila a Metoděje (nerománský sloh, bazilika) – Praha, Karlín
Karlštejn, Lednice, Hluboká
1770 – 1830
Klasicismus přechází z baroka do 19. stol. Jeho druhá vývojová etapa se jmenuje Empír (pochází z francouzského slova emire a znamená to moc císařství).
Empír představuje oficiální umění období Napoleona Bonaparta. Klasicismus se vrací k antice jako k nejvyššímu vrcholu lidské kultury.
Klasicismus má racionální (rácio = rozum) základ. Opírá se o nové archeologické výzkumy, které přinesly nové poučení o umění antiky. Objev – Pompeje a Herkulaneu. Klasicismus se stává oficiálním uměním na školách (soukromých), akademiích. Stal se uměním uniformním, konvenčním a konzervativním.
Architektura klasicismu
Ve Francii je to slohem památníků a monumentálních staveb. Je to tzv. styl Ludvíka XVI. Jsou to ušlechtilé proporce, logická skladba, symetrie a přebírání antických architektonických postupů. Působí přísně, okázale a je to vše k oslavě císaře. Stavby Napoleona jsou inspirovány stylem římského císařství.
Památky: chrám sv. Jenovéfy v Paříži (zvaný Panteon), památník velké armády (přestavěný kostel sv. Madleny), vítězné oblouky.
Po bitvě U Slavkova (1805) nechal Napoleon postavit vítězný oblouk na náměstí Charlese de Gaula.
Anglie – klasicistní stavby: Národní galerie, muzeum. V Anglii se klasicismus prolínal s romantismem, který byl anglickému prostředí bližší (např. anglický park – jako volná příroda, francouzský park – geometrický řád).
Itálie – nikdy neztratila kontakt s antickým světem. Restaurování starořímské architektury. Začaly se stavět úplně nové kavárny, restaurace, veřejné budovy (soudy, knihovny, školy, úřady).
Německo – střediskem klasicismu se stal Berlín (někdy se říká, že i Mnichov), např. Braniborská brána. V Mnichově, v duchu klasicismu, je postavena tzv. Glyptotéka a je to muzeum řeckého sochařství, stará pinakotéka – galerie malířství.
Rusko – Petrohrad, slavná světová obrazárna Ermitáž.
USA – Washingtonský kapitol – Bílí dům (sídlo prezidenta USA)
Sochařství klasicismu
Převládl kult ideální krásy a antických vzorů. Nejvíce se zpodobňovali portréty císaře Napoleona a jeho rodinu. Nejslavnější jeho dvorní sochař byl Antonio Canova. A. Canova zpodobnil portrét Napoleonovi sestry jako venuši ležící polonahou v antickém loži (je to celé z mramoru). Vytvořil spoustu náhrobků Papežů.
Malířství
Luis David (*1748 †1825) – jeden z nejslavnějších malířů klasicismu. Je to francouzská malíř a byl aktivním účastníkem francouzské revoluce a hlasoval pro popravu krále. Nejdůležitějším
3
představitelem klasicismu a byl dvorním malířem Napoleona. Jeho obrazy mají klasickou kompozici a přísnou morální koncepci. Jeho slavné obrazy: Zavražděný Marat (považuje se za jeho mistrovské dílo), spoustu portréty Napoleona, Korunovace Napoleona, Únos Sabinek, Přísaha Horáciů. Dohlížel na dostavení Louvre.
Jean Dominic Ingres – byl to Davidův žák, byl skvělý kreslíř a malíř portrétů. Obdivoval antiku a brzy se vzdálil Davidovu stylu a více se inspiroval Ranou Renesancí. Maloval krásu ženské hotěla, spoustu aktů. Obrazy: Velká Odalistka, Pramen, Turecké lázně.
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo). Jeho slavné obrazy jsou: Nahá Mája (oblečená Mája), z grafických prací je nejslavnější Caprichos – grafické listy (je to 80 leptů kde jsou různé příšery, které představují různé bytosti podobné zvířatům – různé čarodějnické scény). Grafické cykly jsou Hrůzy Války.
Francesco Goya zemřel ve francouzském Městě Bordó. Jeho tělesná schránka byla přemístěna do Zaragozy (Španělsko), kde je dodnes pohřben.
Památky
Nejkrásnější klasicistní památka v Čechách je Empírový zámek Kačína u Kutné Hory. Za české země byl slavný František Tkadlík (byl ředitelem pražské akademie) a Antonín Machek.
Malířství
Luis David (*1748 †1825) – jeden z nejslavnějších malířů klasicismu. Je to francouzská malíř a byl aktivním účastníkem francouzské revoluce a hlasoval pro popravu krále. Nejdůležitějším představitelem klasicismu a byl dvorním malířem Napoleona. Jeho obrazy mají klasickou kompozici a přísnou morální koncepci. Jeho slavné obrazy: Zavražděný Marat (považuje se za jeho mistrovské dílo), spoustu portréty Napoleona, Korunovace Napoleona, Únos Sabinek, Přísaha Horáciů. Dohlížel na dostavení Louvre.
Jean Dominic Ingres – byl to Davidův žák, byl skvělý kreslíř a malíř portrétů. Obdivoval antiku a brzy se vzdálil Davidovu stylu a více se inspiroval Ranou Renesancí. Maloval krásu ženského těla, spoustu aktů. Obrazy: Velká Odalistka, Pramen, Turecké lázně.
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo).
Francesco Goya (*1746 †1828) – španělský malíř. Je považován za posledního velkého mistra i zakladatele moderního malířství. Jeho dílo je obtížně zařaditelné, neboť spojuje v sobě klasicismus, romantismus s expresionismem a dalšími rysi nových tendencí. Byl nejen malíř, ale i vynikající grafik. Tvořil litografii (kamenotisk). Jako portrétista se proslavil obrazem Rodina Karla IV. v Madridu (galerie Prádo). Jeho slavné obrazy jsou: Nahá Mája (oblečená Mája), z grafických prací je
4
nejslavnější Caprichos – grafické listy (je to 80 leptů kde jsou různé příšery, které představují různé bytosti podobné zvířatům – různé čarodějnické scény). Grafické cykly jsou Hrůzy Války.
Francesco Goya zemřel ve francouzském Městě Bordó. Jeho tělesná schránka byla přemístěna do Zaragozy (Španělsko), kde je dodnes pohřben.
Památky
Nejkrásnější klasicistní památka v Čechách je Empírový zámek Kačína u Kutné Hory. Za české země byl slavný František Tkadlík (byl ředitelem pražské akademie) a Antonín Machek.
Romantismus
Romantismus nastupuje ve 20. letech 19. stol. Impulz k útoku proti klasicismu vyšel z literárních proudů. Středem zájmu se stává doba středověku. Podtrhuje vše individuální (moje osobnost) a netypické. Extrémní citové projevy a epické události. Střetávání sil přírody (bouřka, vítr atd.) a sil člověka. Hrdinové se stávají vyděděnci, cikány, tuláci. Objevují se exotické a orientální motivy (lidé chtějí prožít něco výjimečného – něco co není normální).
Architektura
Zájem o středověk a historii. Napodobování středověkých slohů – nejvíce Gotika. Její technické a umělecké přednosti začali vysoce oceňovat (Viktor Hugo – chrám Matky Boží v Paříži).
Také se napodobovalo Románské, Renesanční, Barokní umění.
Malířství
Zobrazuje krajiny, idylické, melancholické a s exotickým nadhledem krajiny, romantické náměty (=> romantismus). Také rytířské náměty (Robin Hood).
Francie
Engéne Delacroit – žil v uměleckém prostředí, znal mnoho významných osobností (Chapin, Baudelaire). Na jeho tvorbu zapůsobila malířství Rubense a Goyi. Maloval různé exotické náměty (působil pracovně v Africe). Náměty Hamleta, obdivoval Shakespeara. Obrazy: svoboda vede lid (sám se tam i namaloval) – obraz z francouzské komuny, žena odhalující prso mezi vojáky (rytíři). Naše národní galerie má obraz jezdec napadený jaguárem, nejvýznamnější obraz: alžírské ženy ve svém pokoji.
Jean Francoais Millet – hodně zobrazoval lidi v krajinách. Jako romantikové začínali i malíři Barbisonské školy, kteří v roce 1830 se usadili ve vesnici Barbison, aby malovali krajinu. Inspirace – holandská a anglická krajina. Jejich vůdce – Théodore Roussean.
Anglie
John Constable – anglické krajinářství, maloval mraky vystihující atmosférické proměny.
William Thuner – velký obdivovatel Shakespeara, zobrazoval prchavé okamžiky atmosféry. Vyjadřoval emoce a pocity (pozdější inspirace pro inspiraci).
5
Romantismus v Čechách
U nás se postavilo mnoho památek ve stylu neogotiky. Předělal se zámek Hluboká, Sychrov a Lednice. Postavil se kostel sv. Ludmily na Vinohradech – nám. Míru. Postavil se kostel sv. Prokopa na Žižkově. V Karlíně se postavila bazilika sv. Cyrila a Metoděje a ta je v nerománském stylu. Na Vyšehradě je kostel sv. Petra a Pavla a je neogotický.
Malířství
Nejslavnějším představitelem byl Josef Mánes (1820 - 1871). Výtvarné zkušenosti získal od otce Antonína Mánesa a strýce Václava Mánesa. Na akademii ho učil František Tkadlík (viz český Klasicismus). Syntézou jeho národopisných studií je deska pražského Orloje. Ve 12-ti kompozicích tzv. na každý měsíc jedna, je zobrazený český, moravský a slovenský lid. Dále ilustroval lidové písně. Maloval portréty, krajiny. České poměry neumožnily rozvíjet jeho velké nadání a nakonec nemoc a smrt ukončí jeho plány, jeho touhu po monumentálním díle.
Sochařství
Václav Levý (*1820 †1872) – Do skal vytesal čertovy hlavy a všechno se to nachází v Liběchově. Sochu harfenice, reliéfy hadů, ještěra atd. je to strašidelné, mystické. Byl to jeden z prvních učitelů našeho největšího sochaře Myslbeka. Vytvořil postavy Jan Žižka a Prokopa Holého.
Josef a Emanuel Maxovi – většinou pomníky, ale také mají pomníky na Karlově mostě.
Architektura
Kostel sv. Ludmily – Praha, Náměstí Míru
Kostel sv. Prokopa – Praha, Žižkov
Kostel sv. Petra a Pavla – Praha, Vyšehrad
Bazilika sv. Cyrila a Metoděje (nerománský sloh, bazilika) – Praha, Karlín
Karlštejn, Lednice, Hluboká
11. Baroko
Baroko
Je to sloh, který vystřídal Renesanci a nazývá se Baroko nebo Barokním slohem. Souběžně s Barokem se rozvíjejí další směry Klasicismus (návrat k Antice), dále osvícenství a Preromantismus. Kolébkou Baroka je Itálie, kde čerpá z Renesance. Prototypem pro Baroko je Michellangelo Buanaroti (tzv. otcem Baroka).
Časové rozdělení
1. Ranné Baroko
a. Vzniká v Itálii 16. stol.
b. Zbylé oblasti Evropy v 17. stol. (30-ti letá válka)
2. Vrcholné Baroko
a. Konec 17. stol.
b. 1. polovina 18. stol. (asi 1680 - 1740)
3. Pozdní Baroko
a. 40. až 90. léta 18. stol.
b. Období Rokoka
Charakteristické znaky Baroka
Baroko rozbíjí ucelenou Renesanční formu. Vnáší pohyb a napjetí. Zaměřuje se na cit člověka – tzn. útočí aby nás citově zasáhlo. Zdůrazňuje duchovnost a mysticismus. Baroko hodně přehání – nadsázka. Zdůrazňuje lidskou bezmocnost a nicotnost.
Architektura
Baroko podstatě nejvíce využívá prostory do hloubek. Klade důraz na šikmé a zakřivené linie a různé tvary a plochy. Stěny staveb se prohýbají, vlní (tzn. stěny nejsou vůbec rovné jako byly např. Renesanční – rozpohybované stěny). Tvary jsou plné napjetí. Štíty domů jsou zakončeny trojúhelníkem. Baroko využívá velmi bohaté fresky. Baroko je podstatě hra světel a kontrastů (zlato, mramor, drapérie, drahé kameny). Existovaly dra proudy. Prvním proudem byla Dynamika – v Itálii a u nás a druhý proud byl Klasicistní – ve Francii. Dynamické Baroko byly také Rakousko, Čechy. Nejslavnějším architektem v Itálii byl Lorenzo Bernini. Lorenzo Bernini otevřel náruč chrámu sv. Petra – náměstí s kolonádou. Jeho nejslavnější dílo je náruč chrámu sv. Petra. Druhým slavným architektem byl Francesco Boromini. Jeho oblíbeným dílem byl sakrální kostel sv. Karlo u čtyř fontán. Francouzským architektem byl Jules Hardouin Mansart – byl dvorním architektem Ludvíka XIV - Versai.
Architektura ve Francii
Junes Hardoin – slavný architekt Ludvíka XIV. Dvorním stavitelem, přestavěl zámek ve Versailles, postavil zámeckou kapli a oranžerii. Versi je typický pro francouzské parky.
Malba
Nizozemí
náboženské rozdvojení tzn., že Flandry (dnešní Belgie) byly katolické, vládli tu jezuité a jejich malba byla označována jako plánská. Největší představitel je Peter Paul Rubens (1577 - 1640), je považován za mistra bary, měl obrovský cit pro barvu, lehké doteky štětcem a maloval portréty, krajiny a zátiší. Jeho obrazy jsou plné dějů, rozpohybované, postavy maloval spíše při těle, ale ne moc. Namaloval 21 obrovských pláten znázorňujících život Marie Medičejské. Jsou to různé alegorie z mytologie. Pracoval v diplomatických službách v Anglii a Belgii u Karla I.
3
Holandsko
Holandsko převyšovala protestantská víra. 17. stol. – zlatý věk malířství. Malovali obyčejné věci. Tohle malířství mělo realistická styl. Nejhlavnější představitel byl Rembrandt. Rembrandt patřil k největším malířům 17. stol., maloval náboženské, světské nebo mytologické obrazy. Mimo jiné dělal i litografii (malba na kámen). Nejslavnější Rembrandtovi obrazy: Noční hlídka, Hodina anatomie dr. Tulpa, spoustu svých autoportrétů. Dalí představitel je Jan Vermeer. Maloval v zátiší a život v Amsterdamu. Maloval prostou každodenní skutečnost a obrazy – např. Ateliér.
Itálie
Caravaggo byl Italský malíř a vlastním jménem se jmenoval Michelangelo Merisi zvaný Caravaggo. Caravaggo se považuje jako první Barokní malíř. Byl mistrem realistického motivu a také maloval náboženské motivi. Jeho neslavnější obrazy: kontrast mezi světlem a stínem a jsou to obrazi ze života Petra a Pavla
Španělsko
Diego Velázquez (*1599 †1660). Byl nejslavnější a nejznámější španělský barokní malíř. Byl dvorní malíř královské rodiny. Cestoval po celé Evropě. Musel malovat vše, co se stalo na dvoře krále. Byl vynikající portrétista a kromě královské rodiny maloval různé trpaslíky a jiné degenerované bytosti, které bavili královský dvůr. Nejslavnější obraz je Margareta. Je to obraz, kde je princezna obsluhována dvorními dámami v komnatách a jmenuje se Las Menninas. Mimo jiné maloval portréty zasazené do krajiny a také zátiší. Velázquezova tvorba – inspirace pro impresionisty. Nejvíce jeho obrazů můžeme vidět ve Španělsku v galerii Prao Madrid.
Francie
Nicola Poussin (*1594 †1665). Žil v Římě. Maloval a studoval antické a renesanční umění. Tenhle slavný Francouz měl nejprve dynamické kompozice a potom pracoval s ideální harmonii v duchu klasicismu. Náměty – antická mytologie a historie.
Claude Lorrain (*1600 †1682). Jeden z nejslavnějších krajinářů 17. stol. Maloval různé přístavní scenérie.
Sochařství
Itálie
Největším sochařem italského baroka byl Lorenzo Bernini (také architekt). Byl to představitel dynamického baroka. Jeho slavné sochy jsou David (David je v pohybu), Apollón a Dafné, sv. Terezie (je to slavné vidění sv. Terezie, je to v kostele Santa Maria De La Vitoria, byla to řeholnice, která byla spojena s kristem), fontána čtyř řek (je to uprostřed náměstí Navona, sochy symbolizují čtyři řeky – kasii je to Gangu, za Afriku Nil, za Evropu Dunaj a za Ameriku Rio De La Plata), vytvořil spoustu dalších fontán.
Francie
Nejvíce se uplatnila sochařská výzdoba ve Versailles. Nejvýznačnějším sochařem byl Pierre Puget. Byl to zcela nezávislý umělec a čerpal z Michellangela a Berniniho. Sochy: Perseus a Andromeda (byly to mytologické náměty). Dálším sochařem byl Francois Girardon. Vytvořil výzdobu ve Versailles.
Španělsko
Španělské sochařství mělo patetický (prožívaný) výraz. Působení na city člověka. Ve Španělsku se hodně dělali dřevěné skulptury.
4
Baroko v Čechách
V 17. stol. byla u nás složitá situace (30-ti letá válka). Byl zde nastolen katolický absolutismus Habsburků a ten byl v opozici proti českému protestantismu. Nastala silní rekatolizace (přestup na katolickou víru) a poněmčování měst (muselo se mluvit Německy). Umění se stalo nástrojem církevní politiky. Církev zřizovala kostely, kláštery a měla velkou moc. Cizí umělci přinášeli do naší architektury barokní sloh. České baroko je umělecká chlouba.
Architektura
Vedle Italů, kteří k ním chodili stavět je nejslavnější Francouz Jean Batiste Mathey, který mimo jiné navrhl zámek Troja. Našimi nevětšími architekty byla rodina Dienzenhoferů.
Kryžtof Dienzenhofer (*1655 †1722) - otec. Navrhoval sv. Mikuláš – východní část
Kilían Ignác Dienzenhofer (*1689 †1751) – syn. Stavěl kostely, navrhl sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.
Jan Blažej Santini-Ajchl – původem Ital, který žil v Čechách. Proslavil se tzv. Barokní Gotikou. Dělal rekonstrukce chrámů nebo kostelů (kostel pany Marie v Kutné Hoře).
František Maxmilian Kaňka – postavil část Klementina
Stavby
Stavby jsou Valdštejnský palác, Černínský palác (Hrabě Jan Černín), Klementinum (byla to v podstatě kolej, kde se učilo, klášter. Jezuitská kolej – barokní vzdělanost a školy),
Selské baroko – lidová architektura a kroje.
Malířství
Karel Škréta (*1610 †1674) – malíř českého původu. Pocházel z protestantské rodiny a emigroval. Žil v Německu, Itálii a potom přestoupil ke katolíkům (rekatolizace) a vrátil se do Čech. Maloval portréty, měšťanský život, mytologické scény a oltářní obrazy. Obraz sv. Martina (Martin se dělí o plášť se žebrákem) – tento obraz vlastní národní galerie Praha.
Petr Brandl (*1668 †1735) – je označován jako mistr oltářních obrazů – dynamické baroko. Obraz sv. Jáchym a Amna – kostel Pany Marie vítězné Praha.
Ján Kupecký (*1667 †1740) – byl to jeden z nejvýznamnějších portrétistů. Pocházel z českobratrské rodiny – původně protestant. Žil v Německu (Nürinburg).
Václav Vavřinec Rajner (*1668 †1743) – nejznámější malíř fresek. Spolupráce s architektem Diezenhoferem. Jeho fresky jsou k vidění jak v Praze, tak i mimo Prahu.
Sochařství
Nejslavnějším sochařem byl Matyáš Bernard Braun (*1684 †1738). Pocházel z Tyrolska. Studoval italskou tvorbu, zvlášť Berniniho. Je představitelem české vrcholné barokní plastiky. Jeho díla tvořila výzdobu mnoha pražských paláců např. Clam-Gallasova Palace. Vytvořil na Karlově mostě sochu Sv. Luitgardy. Velké dílo vytvořil pro zámek Kuks, vytvořil celé cykly soch ctností a neřesti. V nedalekém betlémě tesal hrůzné zjevy poustevnického odříkání. Braun spolupracoval s různými architekty. Jeho sochy na Karlově mostě: sv. Ludmila se sv. Václavem, sv. Ivan, sv. Luitgardy.
5
Ferdinand Maxmilián Brokoff (*1688 †1731). Pocházel ze sochařské rodiny (i jeho otec byl slavný sochař). Vytvořil několik soch pro Karlův most a nejznámější sochou je sv. Jana z Mathy, dále Felixe z Valois a Ivana. Nejoblíbenější s realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany. Vytvořil dřevořezby pro kostel sv. Havla na starém městě.
V Čechách existoval kult sv. Jana Nepomuckého. Byl to český kněz, který byl zatčen, umučen a utopen ve Vltavě ve 14. stol. Byl prohlášen za svatého v roce 1729. Říká se mu také, že je patron utonulých. Byly to v podstatě morové sloupy, které se stavěly a označovaly se jako Mariánské.
Je to sloh, který vystřídal Renesanci a nazývá se Baroko nebo Barokním slohem. Souběžně s Barokem se rozvíjejí další směry Klasicismus (návrat k Antice), dále osvícenství a Preromantismus. Kolébkou Baroka je Itálie, kde čerpá z Renesance. Prototypem pro Baroko je Michellangelo Buanaroti (tzv. otcem Baroka).
Časové rozdělení
1. Ranné Baroko
a. Vzniká v Itálii 16. stol.
b. Zbylé oblasti Evropy v 17. stol. (30-ti letá válka)
2. Vrcholné Baroko
a. Konec 17. stol.
b. 1. polovina 18. stol. (asi 1680 - 1740)
3. Pozdní Baroko
a. 40. až 90. léta 18. stol.
b. Období Rokoka
Charakteristické znaky Baroka
Baroko rozbíjí ucelenou Renesanční formu. Vnáší pohyb a napjetí. Zaměřuje se na cit člověka – tzn. útočí aby nás citově zasáhlo. Zdůrazňuje duchovnost a mysticismus. Baroko hodně přehání – nadsázka. Zdůrazňuje lidskou bezmocnost a nicotnost.
Architektura
Baroko podstatě nejvíce využívá prostory do hloubek. Klade důraz na šikmé a zakřivené linie a různé tvary a plochy. Stěny staveb se prohýbají, vlní (tzn. stěny nejsou vůbec rovné jako byly např. Renesanční – rozpohybované stěny). Tvary jsou plné napjetí. Štíty domů jsou zakončeny trojúhelníkem. Baroko využívá velmi bohaté fresky. Baroko je podstatě hra světel a kontrastů (zlato, mramor, drapérie, drahé kameny). Existovaly dra proudy. Prvním proudem byla Dynamika – v Itálii a u nás a druhý proud byl Klasicistní – ve Francii. Dynamické Baroko byly také Rakousko, Čechy. Nejslavnějším architektem v Itálii byl Lorenzo Bernini. Lorenzo Bernini otevřel náruč chrámu sv. Petra – náměstí s kolonádou. Jeho nejslavnější dílo je náruč chrámu sv. Petra. Druhým slavným architektem byl Francesco Boromini. Jeho oblíbeným dílem byl sakrální kostel sv. Karlo u čtyř fontán. Francouzským architektem byl Jules Hardouin Mansart – byl dvorním architektem Ludvíka XIV - Versai.
Architektura ve Francii
Junes Hardoin – slavný architekt Ludvíka XIV. Dvorním stavitelem, přestavěl zámek ve Versailles, postavil zámeckou kapli a oranžerii. Versi je typický pro francouzské parky.
Malba
Nizozemí
náboženské rozdvojení tzn., že Flandry (dnešní Belgie) byly katolické, vládli tu jezuité a jejich malba byla označována jako plánská. Největší představitel je Peter Paul Rubens (1577 - 1640), je považován za mistra bary, měl obrovský cit pro barvu, lehké doteky štětcem a maloval portréty, krajiny a zátiší. Jeho obrazy jsou plné dějů, rozpohybované, postavy maloval spíše při těle, ale ne moc. Namaloval 21 obrovských pláten znázorňujících život Marie Medičejské. Jsou to různé alegorie z mytologie. Pracoval v diplomatických službách v Anglii a Belgii u Karla I.
3
Holandsko
Holandsko převyšovala protestantská víra. 17. stol. – zlatý věk malířství. Malovali obyčejné věci. Tohle malířství mělo realistická styl. Nejhlavnější představitel byl Rembrandt. Rembrandt patřil k největším malířům 17. stol., maloval náboženské, světské nebo mytologické obrazy. Mimo jiné dělal i litografii (malba na kámen). Nejslavnější Rembrandtovi obrazy: Noční hlídka, Hodina anatomie dr. Tulpa, spoustu svých autoportrétů. Dalí představitel je Jan Vermeer. Maloval v zátiší a život v Amsterdamu. Maloval prostou každodenní skutečnost a obrazy – např. Ateliér.
Itálie
Caravaggo byl Italský malíř a vlastním jménem se jmenoval Michelangelo Merisi zvaný Caravaggo. Caravaggo se považuje jako první Barokní malíř. Byl mistrem realistického motivu a také maloval náboženské motivi. Jeho neslavnější obrazy: kontrast mezi světlem a stínem a jsou to obrazi ze života Petra a Pavla
Španělsko
Diego Velázquez (*1599 †1660). Byl nejslavnější a nejznámější španělský barokní malíř. Byl dvorní malíř královské rodiny. Cestoval po celé Evropě. Musel malovat vše, co se stalo na dvoře krále. Byl vynikající portrétista a kromě královské rodiny maloval různé trpaslíky a jiné degenerované bytosti, které bavili královský dvůr. Nejslavnější obraz je Margareta. Je to obraz, kde je princezna obsluhována dvorními dámami v komnatách a jmenuje se Las Menninas. Mimo jiné maloval portréty zasazené do krajiny a také zátiší. Velázquezova tvorba – inspirace pro impresionisty. Nejvíce jeho obrazů můžeme vidět ve Španělsku v galerii Prao Madrid.
Francie
Nicola Poussin (*1594 †1665). Žil v Římě. Maloval a studoval antické a renesanční umění. Tenhle slavný Francouz měl nejprve dynamické kompozice a potom pracoval s ideální harmonii v duchu klasicismu. Náměty – antická mytologie a historie.
Claude Lorrain (*1600 †1682). Jeden z nejslavnějších krajinářů 17. stol. Maloval různé přístavní scenérie.
Sochařství
Itálie
Největším sochařem italského baroka byl Lorenzo Bernini (také architekt). Byl to představitel dynamického baroka. Jeho slavné sochy jsou David (David je v pohybu), Apollón a Dafné, sv. Terezie (je to slavné vidění sv. Terezie, je to v kostele Santa Maria De La Vitoria, byla to řeholnice, která byla spojena s kristem), fontána čtyř řek (je to uprostřed náměstí Navona, sochy symbolizují čtyři řeky – kasii je to Gangu, za Afriku Nil, za Evropu Dunaj a za Ameriku Rio De La Plata), vytvořil spoustu dalších fontán.
Francie
Nejvíce se uplatnila sochařská výzdoba ve Versailles. Nejvýznačnějším sochařem byl Pierre Puget. Byl to zcela nezávislý umělec a čerpal z Michellangela a Berniniho. Sochy: Perseus a Andromeda (byly to mytologické náměty). Dálším sochařem byl Francois Girardon. Vytvořil výzdobu ve Versailles.
Španělsko
Španělské sochařství mělo patetický (prožívaný) výraz. Působení na city člověka. Ve Španělsku se hodně dělali dřevěné skulptury.
4
Baroko v Čechách
V 17. stol. byla u nás složitá situace (30-ti letá válka). Byl zde nastolen katolický absolutismus Habsburků a ten byl v opozici proti českému protestantismu. Nastala silní rekatolizace (přestup na katolickou víru) a poněmčování měst (muselo se mluvit Německy). Umění se stalo nástrojem církevní politiky. Církev zřizovala kostely, kláštery a měla velkou moc. Cizí umělci přinášeli do naší architektury barokní sloh. České baroko je umělecká chlouba.
Architektura
Vedle Italů, kteří k ním chodili stavět je nejslavnější Francouz Jean Batiste Mathey, který mimo jiné navrhl zámek Troja. Našimi nevětšími architekty byla rodina Dienzenhoferů.
Kryžtof Dienzenhofer (*1655 †1722) - otec. Navrhoval sv. Mikuláš – východní část
Kilían Ignác Dienzenhofer (*1689 †1751) – syn. Stavěl kostely, navrhl sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí.
Jan Blažej Santini-Ajchl – původem Ital, který žil v Čechách. Proslavil se tzv. Barokní Gotikou. Dělal rekonstrukce chrámů nebo kostelů (kostel pany Marie v Kutné Hoře).
František Maxmilian Kaňka – postavil část Klementina
Stavby
Stavby jsou Valdštejnský palác, Černínský palác (Hrabě Jan Černín), Klementinum (byla to v podstatě kolej, kde se učilo, klášter. Jezuitská kolej – barokní vzdělanost a školy),
Selské baroko – lidová architektura a kroje.
Malířství
Karel Škréta (*1610 †1674) – malíř českého původu. Pocházel z protestantské rodiny a emigroval. Žil v Německu, Itálii a potom přestoupil ke katolíkům (rekatolizace) a vrátil se do Čech. Maloval portréty, měšťanský život, mytologické scény a oltářní obrazy. Obraz sv. Martina (Martin se dělí o plášť se žebrákem) – tento obraz vlastní národní galerie Praha.
Petr Brandl (*1668 †1735) – je označován jako mistr oltářních obrazů – dynamické baroko. Obraz sv. Jáchym a Amna – kostel Pany Marie vítězné Praha.
Ján Kupecký (*1667 †1740) – byl to jeden z nejvýznamnějších portrétistů. Pocházel z českobratrské rodiny – původně protestant. Žil v Německu (Nürinburg).
Václav Vavřinec Rajner (*1668 †1743) – nejznámější malíř fresek. Spolupráce s architektem Diezenhoferem. Jeho fresky jsou k vidění jak v Praze, tak i mimo Prahu.
Sochařství
Nejslavnějším sochařem byl Matyáš Bernard Braun (*1684 †1738). Pocházel z Tyrolska. Studoval italskou tvorbu, zvlášť Berniniho. Je představitelem české vrcholné barokní plastiky. Jeho díla tvořila výzdobu mnoha pražských paláců např. Clam-Gallasova Palace. Vytvořil na Karlově mostě sochu Sv. Luitgardy. Velké dílo vytvořil pro zámek Kuks, vytvořil celé cykly soch ctností a neřesti. V nedalekém betlémě tesal hrůzné zjevy poustevnického odříkání. Braun spolupracoval s různými architekty. Jeho sochy na Karlově mostě: sv. Ludmila se sv. Václavem, sv. Ivan, sv. Luitgardy.
5
Ferdinand Maxmilián Brokoff (*1688 †1731). Pocházel ze sochařské rodiny (i jeho otec byl slavný sochař). Vytvořil několik soch pro Karlův most a nejznámější sochou je sv. Jana z Mathy, dále Felixe z Valois a Ivana. Nejoblíbenější s realistickou postavou Turka hlídajícího křesťany. Vytvořil dřevořezby pro kostel sv. Havla na starém městě.
V Čechách existoval kult sv. Jana Nepomuckého. Byl to český kněz, který byl zatčen, umučen a utopen ve Vltavě ve 14. stol. Byl prohlášen za svatého v roce 1729. Říká se mu také, že je patron utonulých. Byly to v podstatě morové sloupy, které se stavěly a označovaly se jako Mariánské.
10. Renesance
Renesance
Pojmem renesance (též renezance) je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice.
Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století.
Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.
Vznik
Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz – Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Města se postupně vymanila z nadvlády šlechty a biskupů a formovala se jako samosprávné celky – komuny. Ve městech sídlila velká část šlechty. Částečně sem přišla již v době barbarských vpádů v pozdně-antickém období. Nyní přinutily městské komuny, které postupně ovládly zemědělské zázemí města, k přesídlení další část šlechty, žijící ještě na venkově. Šlechtické rody soupeřily ve městě s významnými měšťanskými rodinami i samy mezi sebou. Postupně se však také zapojily do městského hospodářství. Peníze získané z pozemkové renty vložily do finančních operací nebo do výroby a propojily se sňatky s nejbohatšími měšťanstvem. Tak se zformovala ve většině měst vládnoucí vrstva, která požívala plných práv městské samosprávy.Hlavními příčiny vzniku tohoto uměleckého směru, resp. této doby, je hospodářský rozvoj a bohatství italských měst, které získávali díky námořnímu obchodu. Dále měly vliv nové objevy (země, vědy,…).
Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí Svaté říše římské, ale málokterý z císařů tady dokázal prosadit svoji moc, a pokud ano, tak pouze dočasně. Císaři nejprve soupeřili s papeži o převahu v křesťanském světě (sálská dynastie), později, za vlády Štaufů, se pokoušeli ovládnout Itálii, ale vzbudili mezi zdejšími městy silný odpor. Na stranu odpůrců císařské nadvlády guelfů se postavili také papeži. Přívrženci císařů se nazývali ghibellini. Během těchto bojů italská města, která neustále bojovala o rozšíření svého vlivu také sama mezi sebou, sílila. Významnější z nich se zmocnila nejen svého zemědělského okolí, ale také menších měst a začala se měnit v městské státy (Florencie, Siena, Pisa, Lucca, Janov, Benátky, Milán, Ferrara, Mantova, Bologna ad.)
Hospodářská prosperita měst vedla k rozvoji stavitelství a výtvarného umění. Odlišný životní styl obyvatel italských měst a zároveň relativně značná politická svoboda stály u vzniku nového typu renesančního člověka.
3
Malířství
Na rozdíl od architektury nebo sochařství se nemohlo rané renesanční malířství inspirovat antickým uměním – z antického malířství se nic nedochovalo. Renesanční malíři se proto částečně inspirovali antickými reliéfy. Až v 16. století byly v Římě objeveny fresky v Neronově Zlatém paláci nebo v Titových lázních.
Tematika
Do značné míry, jak již bylo napsáno výš, se udržuje tematika náboženská. Velmi často se ovšem stává pouze prostředkem, jak zobrazit i scény z každodenního života. Nově se objevují některé žánry, např. portrét, krajina nebo zátiší a v Itálii se objevují i mytologické motivy převzaté z antického umění. Typickým nemytologickým motivem převzatým z antického umění je tzv. spinario – chlapec vytahující si z paty trn.
Technika
V malbě se začíná užívat trojrozměrnost a perspektiva – malíři se naučili pracovat s prostorem a vyjadřovat jeho hloubku. Někteří umělci začali také pracovat v mnohem větší míře s užitím barev pro vyjádření stínu (např. da Vinci a jeho sfumato užité velmi výrazně např. v Madoně ve skalách).
Zvláštní a odlišnou roli od středověku hraje kresba. Jestliže ve středověkém malířství se užívala jen k určitému typologickému náčrtu budoucí malby a jako takové nevznikala podle skutečnosti, ale podle po dílnách kolujících typologických a ikonografických schémat, tak v renesančním umění již slouží ke studiu skutečnosti pro vylepšení obrazu (typické jsou skicy vytvořené Leonardem da Vincim studující např. svalstvo a pohyb koně, rysy lidských tváří a vyjádření různých emocí).
Sochařství
Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Objevují se od antiky poprvé volně stojící sochy. Umělci dokážou úspěšně vyjádřit dramatičnost scény (ve středověkém umění neznáme) expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií.
Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy. Dále je navazováno na portrétní sochařství císařského Říma – objevují se busty význačných osobností.
Dále známe i drobnou plastiku, např. i medaile.
Architektura
S potřebou prezentace nové měšťanské nobility i městského státu jako celku, se stala architektura jedním z umění, kde došlo k nejvýraznějším změnám. Renesanční architekti se opět inspirovali antickými stavbami (viz klasická řádová architektura), jejich souměrností, jednoduchostí a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky svým uzpůsobením; dílo už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Objevují se nové typy staveb: městské paláce a městské i předměstské vily. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větším množství materiály jako mramor a cihly. Hojně se uplatňuje sloupořadí, klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby fasády zvaný sgrafito.
Pojmem renesance (též renezance) je označován umělecký sloh a historická epocha trvající od 14. do 17. století. Vyznačoval se mj. zesvětštěním, individualismem a návratem k antice.
Pojem znovuzrození (rinascenza) byl poprvé užit pro období rozkvětu umění a vědy, které začalo na konci 13. století v Itálii, italským historikem Giorgio Vasarim v roce 1550. Pojem renesance je francouzský překlad užitý francouzským historikem Jules Micheletem a dále rozšířený švýcarským kunsthistorikem Jacobem Burckhardtem v 19. století.
Během poslední čtvrtiny 20. století se někteří historikové začali vyjadřovat v tom smyslu, že renesancí mohlo být více. Uvažuje se o renesanci 12. století a již zavedeným a obecně přijímaným pojmem je karolinská renesance. Dále je výraz užíván ve spojení s národními procesy v tomto období, např. anglická renesance, italská renesance atd.
Vznik
Počátky renesance jsou obvykle kladeny do severní Itálie na přelomu 13. století a 14. století. Její kolébkou bylo jednoznačně město Florencie. Od 12. století vzrůstala v mnoha městech ve střední a severní Itálii prosperita obyvatelstva, způsobená především rozvojem námořního obchodu Pisa, Janov), později též bankovnictví (půjčování peněz – Florencie) a řemeslné výroby (Florencie, Lucca). Města se postupně vymanila z nadvlády šlechty a biskupů a formovala se jako samosprávné celky – komuny. Ve městech sídlila velká část šlechty. Částečně sem přišla již v době barbarských vpádů v pozdně-antickém období. Nyní přinutily městské komuny, které postupně ovládly zemědělské zázemí města, k přesídlení další část šlechty, žijící ještě na venkově. Šlechtické rody soupeřily ve městě s významnými měšťanskými rodinami i samy mezi sebou. Postupně se však také zapojily do městského hospodářství. Peníze získané z pozemkové renty vložily do finančních operací nebo do výroby a propojily se sňatky s nejbohatšími měšťanstvem. Tak se zformovala ve většině měst vládnoucí vrstva, která požívala plných práv městské samosprávy.Hlavními příčiny vzniku tohoto uměleckého směru, resp. této doby, je hospodářský rozvoj a bohatství italských měst, které získávali díky námořnímu obchodu. Dále měly vliv nové objevy (země, vědy,…).
Střední a severní Itálie s výjimkou Benátska byla sice součástí Svaté říše římské, ale málokterý z císařů tady dokázal prosadit svoji moc, a pokud ano, tak pouze dočasně. Císaři nejprve soupeřili s papeži o převahu v křesťanském světě (sálská dynastie), později, za vlády Štaufů, se pokoušeli ovládnout Itálii, ale vzbudili mezi zdejšími městy silný odpor. Na stranu odpůrců císařské nadvlády guelfů se postavili také papeži. Přívrženci císařů se nazývali ghibellini. Během těchto bojů italská města, která neustále bojovala o rozšíření svého vlivu také sama mezi sebou, sílila. Významnější z nich se zmocnila nejen svého zemědělského okolí, ale také menších měst a začala se měnit v městské státy (Florencie, Siena, Pisa, Lucca, Janov, Benátky, Milán, Ferrara, Mantova, Bologna ad.)
Hospodářská prosperita měst vedla k rozvoji stavitelství a výtvarného umění. Odlišný životní styl obyvatel italských měst a zároveň relativně značná politická svoboda stály u vzniku nového typu renesančního člověka.
3
Malířství
Na rozdíl od architektury nebo sochařství se nemohlo rané renesanční malířství inspirovat antickým uměním – z antického malířství se nic nedochovalo. Renesanční malíři se proto částečně inspirovali antickými reliéfy. Až v 16. století byly v Římě objeveny fresky v Neronově Zlatém paláci nebo v Titových lázních.
Tematika
Do značné míry, jak již bylo napsáno výš, se udržuje tematika náboženská. Velmi často se ovšem stává pouze prostředkem, jak zobrazit i scény z každodenního života. Nově se objevují některé žánry, např. portrét, krajina nebo zátiší a v Itálii se objevují i mytologické motivy převzaté z antického umění. Typickým nemytologickým motivem převzatým z antického umění je tzv. spinario – chlapec vytahující si z paty trn.
Technika
V malbě se začíná užívat trojrozměrnost a perspektiva – malíři se naučili pracovat s prostorem a vyjadřovat jeho hloubku. Někteří umělci začali také pracovat v mnohem větší míře s užitím barev pro vyjádření stínu (např. da Vinci a jeho sfumato užité velmi výrazně např. v Madoně ve skalách).
Zvláštní a odlišnou roli od středověku hraje kresba. Jestliže ve středověkém malířství se užívala jen k určitému typologickému náčrtu budoucí malby a jako takové nevznikala podle skutečnosti, ale podle po dílnách kolujících typologických a ikonografických schémat, tak v renesančním umění již slouží ke studiu skutečnosti pro vylepšení obrazu (typické jsou skicy vytvořené Leonardem da Vincim studující např. svalstvo a pohyb koně, rysy lidských tváří a vyjádření různých emocí).
Sochařství
Vlivem zachovaných antických soch se sochařství stalo prvním uměním, kde došlo ke změnám směrem k renesančnímu pojetí. Objevují se od antiky poprvé volně stojící sochy. Umělci dokážou úspěšně vyjádřit dramatičnost scény (ve středověkém umění neznáme) expresivním zobrazením emocí v obličeji, gesty či zřasenou drapérií.
Velkou výzvou se pro renesanční sochaře staly jezdecké sochy. Dále je navazováno na portrétní sochařství císařského Říma – objevují se busty význačných osobností.
Dále známe i drobnou plastiku, např. i medaile.
Architektura
S potřebou prezentace nové měšťanské nobility i městského státu jako celku, se stala architektura jedním z umění, kde došlo k nejvýraznějším změnám. Renesanční architekti se opět inspirovali antickými stavbami (viz klasická řádová architektura), jejich souměrností, jednoduchostí a pravidelností proporcí, důležité je také zachování lidského rozměru u staveb světských. Renesanční architektura se tedy odlišuje od gotiky svým uzpůsobením; dílo už nemá funkci obrannou, ale spíše reprezentativní. Objevují se nové typy staveb: městské paláce a městské i předměstské vily. Vedle kamene se začaly užívat v mnohem větším množství materiály jako mramor a cihly. Hojně se uplatňuje sloupořadí, klenba a kupole a schodiště se stává samostatným architektonickým prvkem. Vzniká nový druh výzdoby fasády zvaný sgrafito.
9. Gotika
Gotika
Gotické umění vzniká ve 2.pol. 12.stol. ve Francii. Gotické umění se šířilo zásluhou mnišských duchovních řádů a dělí se do 3 vývojových etap:
1. Gotika raná
• Navazuje na Románskou architekturu
• 12.stol. – Francie
2. Gotika vrcholná
• 13. – 14.stol.
3. Gotika pozdní
• 15. a polovina 16.stol.
Název Gotika vznikl v pozdější době Renesance, vyslovil ho Gorgio Vasari: malíř, architekt, spisovatel – posměšně označil umění za „gótské“ (Gótové = barbaři) postrádající smysl pro proporce a měřítko. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomený. Neměla klasický řád a nebyla dokonalá.
Znaky
Opěrný systém, lomený oblouk, výška a různé klenby, žebrová klenba na lomeném oblouku (křížová), štíhlost tvarů, vertikalismus.
Druhy staveb: katedrály, kostely, kláštery.
Světské stavby: hrady, nová města, mosty.
Světové památky: Opatský kostel Saint Denis u Paříže (nejstarší Gotická památka)
Katedrály: Notre Dame, katedrála v Remeši, katedrála v Rouanu, katedrála v Kolíně nad Rýnem, Dóm sv. Štěpána. Dále katedrály v Miláně, ve Florencii, Benátkách…
Malířství
• Gotická malba
• Knižní malba
• Deskové obrazy – oltářní obrazy
V období Gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činnost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tématika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolostojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schematické pózy byly často symbolické a měly přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.
Obrazy nebyly podepsány, ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řezanou nad sebou nebo plošnou barvou s vytlačenými ornamenty – podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donáta, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.
3
Obrazy deskové se malovaly na dřevěné desky složené z malých přesně opracovaných špalíčků tvrdého dřeva prokládaných a lepených do kříže v několika vrstvách.
Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tématika, které líčí život krále nebo šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz krále Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.
Giotto di Bondone
• *1267 †1337
• Nejvýznačnější malíř
• Tvořil podle reality, přirozeně
• Jako první použil perspektivu
• Zobrazuje Ježíše, Marii (v Padově)
• Působil u sv. Františka v Assisi
Malířství u nás
Mistr Theodorik – malíř Karla IV., deskové obrazy.
Mistr sv. Jílí v Třeboni – vymaloval kapli sv. Kříže
Mistr Litoměřiského oltáře – kolorované obrazy
Mistr Vyšebrodského oltáře – namaloval 9 desek téměř čtvercového formátu; výjevy ze života Krista.
Architektura
Nejvýznamnější je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů místností do třetin stěn. V této kapli jsou pochováni čeští králové a jsou zde i vloženy české korunovační klenoty. Velká, neboli zvonová věž je vysoká 99,5 m a byla založena Petrem Parléřem. Na výzdobě západní části se podílela řada umělců: František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další.
Další stavby:
• Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře
• Kostel sv. Bartoloměje v Kolíně
• Kostel sv. Bartoloměje v Plzni
• Bazilika sv. Prokopa v Třebíči
• Hrad Bezděz
• Hrad Bítov
• Staroměstská mostecká věž v Praze
• Klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova na Moravě
• Kostel sv. Jakuba v Brně
• Bazilika Nanebevzetí Pany Marie v Brně
• Kostel sv. Mořice v Olomouci
Gotické umění vzniká ve 2.pol. 12.stol. ve Francii. Gotické umění se šířilo zásluhou mnišských duchovních řádů a dělí se do 3 vývojových etap:
1. Gotika raná
• Navazuje na Románskou architekturu
• 12.stol. – Francie
2. Gotika vrcholná
• 13. – 14.stol.
3. Gotika pozdní
• 15. a polovina 16.stol.
Název Gotika vznikl v pozdější době Renesance, vyslovil ho Gorgio Vasari: malíř, architekt, spisovatel – posměšně označil umění za „gótské“ (Gótové = barbaři) postrádající smysl pro proporce a měřítko. Ve Francii byl tento sloh nazýván „style ogival“ – sloh lomený. Neměla klasický řád a nebyla dokonalá.
Znaky
Opěrný systém, lomený oblouk, výška a různé klenby, žebrová klenba na lomeném oblouku (křížová), štíhlost tvarů, vertikalismus.
Druhy staveb: katedrály, kostely, kláštery.
Světské stavby: hrady, nová města, mosty.
Světové památky: Opatský kostel Saint Denis u Paříže (nejstarší Gotická památka)
Katedrály: Notre Dame, katedrála v Remeši, katedrála v Rouanu, katedrála v Kolíně nad Rýnem, Dóm sv. Štěpána. Dále katedrály v Miláně, ve Florencii, Benátkách…
Malířství
• Gotická malba
• Knižní malba
• Deskové obrazy – oltářní obrazy
V období Gotiky malířství ještě nebylo vnímáno jako umělecká činnost, ale jako pouhé řemeslo. Zde se pak k tomu opět ještě připojují nedostatky, spojené se zákazem studia lidského těla. Existuje skoro jediná, náboženská tématika, líčící neustále opakované biblické události. Obličeje světců a okolostojících mají stejný výraz a podobu. Často je používáno obrysových linií a jasných barev. Použité barvy i schematické pózy byly často symbolické a měly přiřazený zvláštní význam. Obzvláště oblíbenými barvami v obrazech s náboženskými náměty bývala modrá a zlatá.
Obrazy nebyly podepsány, ale na některých byl uveden symbol nebo začáteční písmena. Kunsthistorici proto dávají názvy spojené s místem naleziště, např. Madona třeboňská. Pozadí obrazů se někdy znázorňovalo hornatou krajinou reliéfně řezanou nad sebou nebo plošnou barvou s vytlačenými ornamenty – podle typu ornamentu se často určila škola nebo dílna mistra. V rohu obrazu býval zachycen portrét nebo postava donáta, člověka, který obraz financoval. Býval to mnich, šlechtic nebo bohatý kupec.
3
Obrazy deskové se malovaly na dřevěné desky složené z malých přesně opracovaných špalíčků tvrdého dřeva prokládaných a lepených do kříže v několika vrstvách.
Fresky (obrazy malované do vlhké omítky) jsou druhým typem používané výtvarné tvorby. Zde přibývá i světská tématika, které líčí život krále nebo šlechty a boje. Např. z jedné malby na Karlštejně známe nejpřesnější obraz krále Karla IV., který je bohužel v určitém rozporu se sochou Karla IV. od Petra Parléře.
Giotto di Bondone
• *1267 †1337
• Nejvýznačnější malíř
• Tvořil podle reality, přirozeně
• Jako první použil perspektivu
• Zobrazuje Ježíše, Marii (v Padově)
• Působil u sv. Františka v Assisi
Malířství u nás
Mistr Theodorik – malíř Karla IV., deskové obrazy.
Mistr sv. Jílí v Třeboni – vymaloval kapli sv. Kříže
Mistr Litoměřiského oltáře – kolorované obrazy
Mistr Vyšebrodského oltáře – namaloval 9 desek téměř čtvercového formátu; výjevy ze života Krista.
Architektura
Nejvýznamnější je kaple sv. Václava postavená nad jeho hrobem. Tuto téměř kubickou místnost Parléř zaklenul do té doby neznámou klenbou hvězdicového vzoru, jíž podpory se oproti tradičním klenbám přesunuly z rohů místností do třetin stěn. V této kapli jsou pochováni čeští králové a jsou zde i vloženy české korunovační klenoty. Velká, neboli zvonová věž je vysoká 99,5 m a byla založena Petrem Parléřem. Na výzdobě západní části se podílela řada umělců: František Kysela, Max Švabinský, Alfons Mucha, Karel Svolinský, Otakar Španiel a další.
Další stavby:
• Chrám sv. Barbory v Kutné Hoře
• Kostel sv. Bartoloměje v Kolíně
• Kostel sv. Bartoloměje v Plzni
• Bazilika sv. Prokopa v Třebíči
• Hrad Bezděz
• Hrad Bítov
• Staroměstská mostecká věž v Praze
• Klášter Porta Coeli v Předklášteří u Tišnova na Moravě
• Kostel sv. Jakuba v Brně
• Bazilika Nanebevzetí Pany Marie v Brně
• Kostel sv. Mořice v Olomouci
8. Románský sloh
Románský sloh
Rozvíjel se v 11. a 12. století, u nás až do 40.let 13.stol. Vznikl v Itálii – rozšířil se do Evropy (Francie, Španělsko, Německo…).
Jak vypadal?
Vždy opatřen půl oválným obloukem, mohutná, masivní stavba, do šířky, horizontální, převládá délka, zdi mohutné, silné, stavělo se z kamene (později z cihel). Nejvíce románské umění v Itálii a Francii. Románský sloh nezná vitráže (v Gotice ano), má mozaiky a malby. Ovládá nejen architekturu, ale i umění. Vévodila církev, proto má umění výlučně církevní, náboženský charakter.
Sakrální stavby = rotundy a baziliky, kláštery, kostely…
Světské stavby = hrady, věže, mosty, opevnění…
Jak ho poznáme?
Válená a křížová klenba – jednoduchá kopule, byla moc těžká, malá okna (dvojitá, trojitá = sdružená) – i dveřní prostory malé zakončené půlkruhovým obloukem.
Portály – brána, vstup
Sloupy – nepoužívaly antické sloupy, jen třeba jejich část; byly hladké, hlavice krychlové (kalichové), nejvíce motivy, s geometrickými ornamenty.
Architektura
Románská architektura se dělí na:
• Ranou fázi (1000 – 1100) – baziliky a centrální stavby měly převážně plochý strop
• Vrcholnou fázi (1100 – 1180) – používaly klenby valené, křížové a kopule
• Pozdní fáze (1180 – 1250) – v konstrukci kleneb docházelo k převýšení, používala se žebra a hrotitý oblouk
Charakteristické rysy románských staveb
• Nejvýznamnějším prvkem bylo uplatnění různorodých kleneb, po plochých stropech v rané fázi začal být prostor ukončován valenou klenbou a kopulí,
• Tlak kleneb nesly podpěrné sloupy s hlavicemi, sloupy mají klasické trojdělení na patku, dřík a hlavici. Vynálezem románské architektury je prostá krychlová hlavice, uplatňovaly se též svazkové pilíře,
• Pro silné zdi a malou členitost staveb jako celek působily těžkopádně a masivně,
• Okna byla malá, úzká, bez skel, oblouková (případně i kulatá – tzv. rozety). U větších staveb byla okna sdružená, dělená štíhlými sloupky, malé byly i dveřní otvory,
• Výzdoba byla soustředěna především na reliéf umístěný v prostoru nad portálem (tympanon portálu) – zde se setkáváme s prvními sochařskými výtvory, kromě toho na většině staveb nalezneme jako rys vnějšího členění tzv. obloučkový vlys pod hlavní římsou. Čistý byl i motiv sloupkových galerií, zdobících vnějšek staveb,
• Stavebním materiálem byl především kámen, ale už i cihla. Zdi byly často neomítnuté (uplatnila se tak vlastní krása materiálu).
3
Druhy staveb
Architektura církevní – kostely a kláštery, z hlediska půdorysného převažovala bazilika nad rotundou. Bazilika z mohutného zdiva a s významným uplatněním kleneb měla lichý počet lodí (3, 5…). U vyspělých staveb byl prostor obohacen o apsidy (ty se objevují i u centrálních rotund). K církevním budovám se často družily zvonice – věžové stavby k zavěšení zvonů.
Architektura světská – z veřejných staveb vznikly mosty, výjimečně se stavěly radnice. Představovali ji především falce (= opevněné, hospodářsky samostatné občasné sídlo panovníka v raném středověku), hrady (= s pevnými zdmi a masivní věží) a tvrze.
Sochařství
Bylo součástí architektury. Autory neznáme kvůli anonymitě tvůrců. Sochařská kultura sloužila kostelům, takže náměty byly náboženské. Zpočátku nemožnost zobrazovat lidskou podobu ve volné soše – teprve až na konci románského období. Soustřeďovalo se především k reliéfní výzdobě portálů. Nešlo jim o realistické zpodobnění, ale o působivé vyjádření určité ideje či pojmu.
Malířství
Fresky, hodně se jich nedochovalo (byly zcela běžné), nástěnné malby, pokrývaly všechna volná místa (typický motiv Krista), respektovaly architekturu, aniž by se zabývaly perspektivou. Inspirovaly se miniaturami v rukopisných knihách.
Knihy
Byly velmi vzácné, psané ručně, vznikaly v klášterech, psali je mniši, byly iluminované (barevné). Bohatá výzdoba knih, např.: Kodex vyšehradský z roku 1085.
Památky
Rotundy: rotunda sv. Jiří (Říp), rotunda sv. Martina (Vyšehrad), rotunda sv. Kateřiny (Znojmo)
Baziliky: bazilika sv. Jiří (Pražský hrad), bazilika v Sacré-Coeur, bazilika sv. Víta
Rozvíjel se v 11. a 12. století, u nás až do 40.let 13.stol. Vznikl v Itálii – rozšířil se do Evropy (Francie, Španělsko, Německo…).
Jak vypadal?
Vždy opatřen půl oválným obloukem, mohutná, masivní stavba, do šířky, horizontální, převládá délka, zdi mohutné, silné, stavělo se z kamene (později z cihel). Nejvíce románské umění v Itálii a Francii. Románský sloh nezná vitráže (v Gotice ano), má mozaiky a malby. Ovládá nejen architekturu, ale i umění. Vévodila církev, proto má umění výlučně církevní, náboženský charakter.
Sakrální stavby = rotundy a baziliky, kláštery, kostely…
Světské stavby = hrady, věže, mosty, opevnění…
Jak ho poznáme?
Válená a křížová klenba – jednoduchá kopule, byla moc těžká, malá okna (dvojitá, trojitá = sdružená) – i dveřní prostory malé zakončené půlkruhovým obloukem.
Portály – brána, vstup
Sloupy – nepoužívaly antické sloupy, jen třeba jejich část; byly hladké, hlavice krychlové (kalichové), nejvíce motivy, s geometrickými ornamenty.
Architektura
Románská architektura se dělí na:
• Ranou fázi (1000 – 1100) – baziliky a centrální stavby měly převážně plochý strop
• Vrcholnou fázi (1100 – 1180) – používaly klenby valené, křížové a kopule
• Pozdní fáze (1180 – 1250) – v konstrukci kleneb docházelo k převýšení, používala se žebra a hrotitý oblouk
Charakteristické rysy románských staveb
• Nejvýznamnějším prvkem bylo uplatnění různorodých kleneb, po plochých stropech v rané fázi začal být prostor ukončován valenou klenbou a kopulí,
• Tlak kleneb nesly podpěrné sloupy s hlavicemi, sloupy mají klasické trojdělení na patku, dřík a hlavici. Vynálezem románské architektury je prostá krychlová hlavice, uplatňovaly se též svazkové pilíře,
• Pro silné zdi a malou členitost staveb jako celek působily těžkopádně a masivně,
• Okna byla malá, úzká, bez skel, oblouková (případně i kulatá – tzv. rozety). U větších staveb byla okna sdružená, dělená štíhlými sloupky, malé byly i dveřní otvory,
• Výzdoba byla soustředěna především na reliéf umístěný v prostoru nad portálem (tympanon portálu) – zde se setkáváme s prvními sochařskými výtvory, kromě toho na většině staveb nalezneme jako rys vnějšího členění tzv. obloučkový vlys pod hlavní římsou. Čistý byl i motiv sloupkových galerií, zdobících vnějšek staveb,
• Stavebním materiálem byl především kámen, ale už i cihla. Zdi byly často neomítnuté (uplatnila se tak vlastní krása materiálu).
3
Druhy staveb
Architektura církevní – kostely a kláštery, z hlediska půdorysného převažovala bazilika nad rotundou. Bazilika z mohutného zdiva a s významným uplatněním kleneb měla lichý počet lodí (3, 5…). U vyspělých staveb byl prostor obohacen o apsidy (ty se objevují i u centrálních rotund). K církevním budovám se často družily zvonice – věžové stavby k zavěšení zvonů.
Architektura světská – z veřejných staveb vznikly mosty, výjimečně se stavěly radnice. Představovali ji především falce (= opevněné, hospodářsky samostatné občasné sídlo panovníka v raném středověku), hrady (= s pevnými zdmi a masivní věží) a tvrze.
Sochařství
Bylo součástí architektury. Autory neznáme kvůli anonymitě tvůrců. Sochařská kultura sloužila kostelům, takže náměty byly náboženské. Zpočátku nemožnost zobrazovat lidskou podobu ve volné soše – teprve až na konci románského období. Soustřeďovalo se především k reliéfní výzdobě portálů. Nešlo jim o realistické zpodobnění, ale o působivé vyjádření určité ideje či pojmu.
Malířství
Fresky, hodně se jich nedochovalo (byly zcela běžné), nástěnné malby, pokrývaly všechna volná místa (typický motiv Krista), respektovaly architekturu, aniž by se zabývaly perspektivou. Inspirovaly se miniaturami v rukopisných knihách.
Knihy
Byly velmi vzácné, psané ručně, vznikaly v klášterech, psali je mniši, byly iluminované (barevné). Bohatá výzdoba knih, např.: Kodex vyšehradský z roku 1085.
Památky
Rotundy: rotunda sv. Jiří (Říp), rotunda sv. Martina (Vyšehrad), rotunda sv. Kateřiny (Znojmo)
Baziliky: bazilika sv. Jiří (Pražský hrad), bazilika v Sacré-Coeur, bazilika sv. Víta
7. Kultura Apeninského poloostrova
Etruské umění
Kultura Etrusků se výrazně začala projevovat ve střední Itálii kolem pol. 8.stol. př.n.l.
• V 7.stol. př.n.l. patřili Etruskové mezi kulturní národy starověku,
• V 6.stol. př.n.l. se Etrurie stala uměleckou provincií řeckou,
• Od 3.stol. př.n.l. se dostala pod vliv Říma.
V nejstarších dobách měli Etruskové rodové zřízení se silným patriarchátem a společný majetek. Náboženský kult byl složitý a byl naplněn pochmurnou mythologií.
Architektura
Počátky etruské architektury představují podzemní (komorové) hrobky, které jsou nejstarší monumentální architekturou vzniklou na území v Itálii. Mohyly z Carteveri z 8. a 7.stol. př.n.l. mají pravoúhlý nebo kruhový půdorys a jsou překlenuty přečnívajícími kvádry. Prostý lid byl pohřbíván do jednoduchých šachtových hrobů.
Z etruského stavitelství se dochovali zbytky mostů, městských opevnění a základy domů a chrámů. Chrámy byly přizpůsobeny i k pozorování hvězdné oblohy. Etruský obytný dům byl tvořen obytnou místností s ohništěm a s nádrží na dešťovou vodu pod otvorem ve střeše atria a řadou obytných světnic v zadní části. Charakteristická byla terakotová výzdoba štítů a sloupů. Dále se používal kámen, dřevo a bronz.
Sochařství
Převládá snaha o realistické pojetí. Typické jsou hliněné sarkofágy s postavami zemřelých na víku. Proslavila se především socha Vlčice z římského Kapitolského muzea, která se stala symbolem města Říma. Vynikal sochař Vulca. Koncem 6. .stol. př.n.l. vyzdobil chrám Jova Kapitlského v Římě.
Malířství
Bylo pod silným řeckým vlivem, bylo to umění velkého stylu a neobyčejné originality. Malby z hrobu v Chiusi z 5.stol. př.n.l. líčí zápasy a tance, stejně jako obrazy v tarquinijských hrobkách. Etruskům ležela na srdci především starost o posmrtnou existenci člověka. Proto zařizovali své hrobky tak, aby pro mrtvého vytvořili prostředí obdobné jeho pozemskému životu. Obklopovali ho důvěrně známými věcmi a zobrazovali ho ve všedních každodenních situacích. Malby na etruských hrobkách v Carveteri, Tarquinii, Orvietu, Chiusi a Vulci jsou jedním z mála malířských souborů antiky, které se zachovali dodnes.
Užité umění
Obsahuje umělecké výrobky lité, kované nebo tepané vysoké umělecké úrovně. Velkým přínosem jsou kresby ryté do kovu: zdobená ruční zrcadla, kovové nádoby a nářadí ze zlata, stříbra a bronzu. Filigrán a granulování zdobí čelenky, jehlice do vlasů, prsteny a další šperky. Od 5.stol. př.n.l. razili Etruskové podle řeckých vzorů mince.
3
Starověké římské umění
Na vzniku se podíleli Etruskové, Latinové, Umbrové, Samitové, Italové.
Periodizace:
a) Období římské republiky (podle tradice založené 510 př.n.l.), kdy se latinský kmen ujal vedení,
b) Období císařských dynastií (od r. 27 př.n.l.),
c) Pozdně římské umění je spojováno s pádem západořímské říše, kterou r. 467 definitivně vyvrátil germánský kmen; doznáví do 6.stol.
Řím se stává centrem světového obchodu a tím i střediskem umění. Římané si podrobili mimo Itálie i všechna helénská království i Afriku. Jedním z důsledků těchto výbojů byla romanizace obyvatel dobytých území.
Římané přejímali vzdělanost, umění, hodnoty i životní styl starých Řeků a obohacovali je o vlastní tradice.
Do pozdního římského umění pronikaly prvky křesťanství. To způsobilo, že na římskou kulturu navazovala kultura západoevropského křesťanského středověku. Řecké antické tradice zčásti přejímalo byzantské umění, které tvořilo první vstupní fázi středověkého umění, určeného křesťanským světovým názorem.
Náboženství bylo pod etruským a řeckým vlivem. Římané převzali celý řecký mytologický systém s tím, že jména některých bohů přejali, některým dali nová latinská jména, ale přiřadili jim kompetenci řeckých bohů.
Tři základní principy řecké mytologie a filozofie:
1. Racionalismus, založený na představě světa jako uspořádaného objektu,
2. Antropocentrismus, předpokládající, že člověk má ve světě důstojné, centrální místo,
3. Senzualismus, zdůrazňující roli smyslů a smyslového světa a dovolující ocenit pozemské hodnoty, včetně krásy lidského těla a radovánek.
Charakter římského umění byl ovlivněn i povahovými rysy římského člověka: pýcha, panovačnost, sebevědomí, kázeň, praktičnost a tvrdost. Tím se Římané lišili od Řeků, kteří byli prostí, zkoumaví, toužící po vnitřní harmonii a kráse.
Architektura
Vynikající technikové. Největšího umění dosáhli ve stavebním inženýrství.
Slohové řády
• Dórský
• Iónský
• Korintský
Vyvinuly se hladké toskánské sloupy. Tím, že byla spojena konstrukce oblouku s architrávovým systémem, vzniká typicky římská architektura. Oblouk je nejvýznamnějším rysem římské architektury.
4
Chrámy neměly žádné okno, celý prostor je osvětlován shora a působí domem velebné harmonie. Řecká architektura byla určena pro pohled zvenčí a římská architektura usilovala o působení vnitřního prostoru.
Bazilika – veřejné shromaždiště a tržiště, kde zasedal také soud; byla to pevně zděná pravoúhlá budova, rozdělená třemi řadami sloupů na tři lodě, z nichž prostřední byla nejvyšší, stavba měla sedlovou střechu.
Amfiteátr – nezastřešená stavba eliptického půdorysu pro hry a zápasy, se stupňovitým hledištěm a arénou uprostřed.
Cirk – podkovitá stavba pro jízdní závody.
Therm – komplex lázeňských budov.
Forum – (náměstí), tvořilo centrum městského života, bylo obklopeno význačnými veřejnými budovami, zdobené sochami a vítěznými oblouky.
Obytné domy – domy řemeslníků byly umístěny v tmavých uličkách a měly pouze nutné místnosti. Domy boháčů byly komplexem místností a prostorů.
Významné římské památky
Pantheon – r. 602 se stal křesťanským chrámem, výtvarným výrazem nového náboženského cítění, předznamenávajícího křesťanství.
Koloseum v Římě – mohutná veřejná stavba, měl podobu oválu, vyhovoval zápasům divoké zvěře a gladiátorů, měl kapacitu 50 000 diváků.
Marcellovo divadlo v Římě
Diokleciánovy thermy v Římě – veřejné lázně, nechal postavit císař Diocletianus na nejvyšším místě v Římě.
Sochařství
Historické reliéfy a především portréty. Řada portrétů dospěla až k naturalismu. Portrétováni byli např. Julius Caesar, Cicero, Brutus a především císař Augustus – v Římě mu bylo postaveno přes 80 soch. Proslulá je bronzová jezdecká socha Marca Aurelia.
Z historických reliéfů – kromě Traianova sloupu, Titova a Konstantinova oblouku v Římě – je nejdůležitější Augustův oltář Míru – nejvýznamnější dílo Augustovy doby. Oltář je obklopen skoro čtvercovou zdí se dvěma vchody. Obvodní zeď je zdobena reliéfy, znázorňujícími historii tehdejšího Říma. Vývoj římských reliéfů směřuje ke schematizaci a linearismu = zdůrazňování linie v díle.
Malířství
Portrétní malířství – lze studovat z fresek římských domů. Základní tendencí je snaha o reálné znázornění. Zobrazovali postavy mnohem veřejněji a méně lichotivě. Nejznámější vykopávky byly nalezeny v Pompejích, např. nástěnný portrét Procula a jeho ženy.
V římském malířství – kromě portrétů – není nikde přímá inspirace skutečností, malovalo se podle předloh a fantazie. V římských domech měla dekorativní malba iluzivně prodlužovat architektonický
5
prostor. V nástěnné malbě tzv. architektonický styl, v jehož duchu se na stěnách otvíraly pohledy na městskou nebo venkovskou krajinu.
Kultura Etrusků se výrazně začala projevovat ve střední Itálii kolem pol. 8.stol. př.n.l.
• V 7.stol. př.n.l. patřili Etruskové mezi kulturní národy starověku,
• V 6.stol. př.n.l. se Etrurie stala uměleckou provincií řeckou,
• Od 3.stol. př.n.l. se dostala pod vliv Říma.
V nejstarších dobách měli Etruskové rodové zřízení se silným patriarchátem a společný majetek. Náboženský kult byl složitý a byl naplněn pochmurnou mythologií.
Architektura
Počátky etruské architektury představují podzemní (komorové) hrobky, které jsou nejstarší monumentální architekturou vzniklou na území v Itálii. Mohyly z Carteveri z 8. a 7.stol. př.n.l. mají pravoúhlý nebo kruhový půdorys a jsou překlenuty přečnívajícími kvádry. Prostý lid byl pohřbíván do jednoduchých šachtových hrobů.
Z etruského stavitelství se dochovali zbytky mostů, městských opevnění a základy domů a chrámů. Chrámy byly přizpůsobeny i k pozorování hvězdné oblohy. Etruský obytný dům byl tvořen obytnou místností s ohništěm a s nádrží na dešťovou vodu pod otvorem ve střeše atria a řadou obytných světnic v zadní části. Charakteristická byla terakotová výzdoba štítů a sloupů. Dále se používal kámen, dřevo a bronz.
Sochařství
Převládá snaha o realistické pojetí. Typické jsou hliněné sarkofágy s postavami zemřelých na víku. Proslavila se především socha Vlčice z římského Kapitolského muzea, která se stala symbolem města Říma. Vynikal sochař Vulca. Koncem 6. .stol. př.n.l. vyzdobil chrám Jova Kapitlského v Římě.
Malířství
Bylo pod silným řeckým vlivem, bylo to umění velkého stylu a neobyčejné originality. Malby z hrobu v Chiusi z 5.stol. př.n.l. líčí zápasy a tance, stejně jako obrazy v tarquinijských hrobkách. Etruskům ležela na srdci především starost o posmrtnou existenci člověka. Proto zařizovali své hrobky tak, aby pro mrtvého vytvořili prostředí obdobné jeho pozemskému životu. Obklopovali ho důvěrně známými věcmi a zobrazovali ho ve všedních každodenních situacích. Malby na etruských hrobkách v Carveteri, Tarquinii, Orvietu, Chiusi a Vulci jsou jedním z mála malířských souborů antiky, které se zachovali dodnes.
Užité umění
Obsahuje umělecké výrobky lité, kované nebo tepané vysoké umělecké úrovně. Velkým přínosem jsou kresby ryté do kovu: zdobená ruční zrcadla, kovové nádoby a nářadí ze zlata, stříbra a bronzu. Filigrán a granulování zdobí čelenky, jehlice do vlasů, prsteny a další šperky. Od 5.stol. př.n.l. razili Etruskové podle řeckých vzorů mince.
3
Starověké římské umění
Na vzniku se podíleli Etruskové, Latinové, Umbrové, Samitové, Italové.
Periodizace:
a) Období římské republiky (podle tradice založené 510 př.n.l.), kdy se latinský kmen ujal vedení,
b) Období císařských dynastií (od r. 27 př.n.l.),
c) Pozdně římské umění je spojováno s pádem západořímské říše, kterou r. 467 definitivně vyvrátil germánský kmen; doznáví do 6.stol.
Řím se stává centrem světového obchodu a tím i střediskem umění. Římané si podrobili mimo Itálie i všechna helénská království i Afriku. Jedním z důsledků těchto výbojů byla romanizace obyvatel dobytých území.
Římané přejímali vzdělanost, umění, hodnoty i životní styl starých Řeků a obohacovali je o vlastní tradice.
Do pozdního římského umění pronikaly prvky křesťanství. To způsobilo, že na římskou kulturu navazovala kultura západoevropského křesťanského středověku. Řecké antické tradice zčásti přejímalo byzantské umění, které tvořilo první vstupní fázi středověkého umění, určeného křesťanským světovým názorem.
Náboženství bylo pod etruským a řeckým vlivem. Římané převzali celý řecký mytologický systém s tím, že jména některých bohů přejali, některým dali nová latinská jména, ale přiřadili jim kompetenci řeckých bohů.
Tři základní principy řecké mytologie a filozofie:
1. Racionalismus, založený na představě světa jako uspořádaného objektu,
2. Antropocentrismus, předpokládající, že člověk má ve světě důstojné, centrální místo,
3. Senzualismus, zdůrazňující roli smyslů a smyslového světa a dovolující ocenit pozemské hodnoty, včetně krásy lidského těla a radovánek.
Charakter římského umění byl ovlivněn i povahovými rysy římského člověka: pýcha, panovačnost, sebevědomí, kázeň, praktičnost a tvrdost. Tím se Římané lišili od Řeků, kteří byli prostí, zkoumaví, toužící po vnitřní harmonii a kráse.
Architektura
Vynikající technikové. Největšího umění dosáhli ve stavebním inženýrství.
Slohové řády
• Dórský
• Iónský
• Korintský
Vyvinuly se hladké toskánské sloupy. Tím, že byla spojena konstrukce oblouku s architrávovým systémem, vzniká typicky římská architektura. Oblouk je nejvýznamnějším rysem římské architektury.
4
Chrámy neměly žádné okno, celý prostor je osvětlován shora a působí domem velebné harmonie. Řecká architektura byla určena pro pohled zvenčí a římská architektura usilovala o působení vnitřního prostoru.
Bazilika – veřejné shromaždiště a tržiště, kde zasedal také soud; byla to pevně zděná pravoúhlá budova, rozdělená třemi řadami sloupů na tři lodě, z nichž prostřední byla nejvyšší, stavba měla sedlovou střechu.
Amfiteátr – nezastřešená stavba eliptického půdorysu pro hry a zápasy, se stupňovitým hledištěm a arénou uprostřed.
Cirk – podkovitá stavba pro jízdní závody.
Therm – komplex lázeňských budov.
Forum – (náměstí), tvořilo centrum městského života, bylo obklopeno význačnými veřejnými budovami, zdobené sochami a vítěznými oblouky.
Obytné domy – domy řemeslníků byly umístěny v tmavých uličkách a měly pouze nutné místnosti. Domy boháčů byly komplexem místností a prostorů.
Významné římské památky
Pantheon – r. 602 se stal křesťanským chrámem, výtvarným výrazem nového náboženského cítění, předznamenávajícího křesťanství.
Koloseum v Římě – mohutná veřejná stavba, měl podobu oválu, vyhovoval zápasům divoké zvěře a gladiátorů, měl kapacitu 50 000 diváků.
Marcellovo divadlo v Římě
Diokleciánovy thermy v Římě – veřejné lázně, nechal postavit císař Diocletianus na nejvyšším místě v Římě.
Sochařství
Historické reliéfy a především portréty. Řada portrétů dospěla až k naturalismu. Portrétováni byli např. Julius Caesar, Cicero, Brutus a především císař Augustus – v Římě mu bylo postaveno přes 80 soch. Proslulá je bronzová jezdecká socha Marca Aurelia.
Z historických reliéfů – kromě Traianova sloupu, Titova a Konstantinova oblouku v Římě – je nejdůležitější Augustův oltář Míru – nejvýznamnější dílo Augustovy doby. Oltář je obklopen skoro čtvercovou zdí se dvěma vchody. Obvodní zeď je zdobena reliéfy, znázorňujícími historii tehdejšího Říma. Vývoj římských reliéfů směřuje ke schematizaci a linearismu = zdůrazňování linie v díle.
Malířství
Portrétní malířství – lze studovat z fresek římských domů. Základní tendencí je snaha o reálné znázornění. Zobrazovali postavy mnohem veřejněji a méně lichotivě. Nejznámější vykopávky byly nalezeny v Pompejích, např. nástěnný portrét Procula a jeho ženy.
V římském malířství – kromě portrétů – není nikde přímá inspirace skutečností, malovalo se podle předloh a fantazie. V římských domech měla dekorativní malba iluzivně prodlužovat architektonický
5
prostor. V nástěnné malbě tzv. architektonický styl, v jehož duchu se na stěnách otvíraly pohledy na městskou nebo venkovskou krajinu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)