1. Pojem kultura
Kultura /z latinského colere = pěstovat vzdělávat/ je výtvorem lidského sdružení a potřeb vzniklých jednak z tohoto sdružení, jednak odpovídající základní lidské ustrojenosti. Pod tlakem těchto potřeb si člověk utvořil to, co ho odlišuje od ostatních říší živých bytostí, co představuje „diferenční faktor“ lidského pokolení. Je to například technika, vlastnictví, zákony, vláda, mravní zákoník – charakteristické vlastnosti lidské společnosti na různé potřeby, vzniklé z jeho soužití a ze základní lidské přirozenosti. Tak vytvořil člověk nad dílem přírody, které je tu přirozeně, sama od sebe, svou nadstavbu, dílo umělé, lidskou materiální a duchovní kulturu.
Existuje množství definic kultury. Často bývá citována definice britského autora Eduarda Burnetta Tylora: „kultura je složitý celek, zahrnující soubor vědomostí, názorů, umění, morálky, práva, obyčejů a jiných zvyků, jež člověk nabyl jako člen společnosti“. Český literární kritik a teoretik Václav Černý ve své charakteristice kultury od jejího řeckého prazákladu až po dnešek pojímá kulturu jako kolektivní životní řeholi (pozn. Řehole (z latinského regula pravidlo) je písemně formulovaný souhrn pravidel, jimiž se řídí činnost řádu a jeho členů.), pravidlo, řád, který si lidské společenství osvojilo zkušeností a přemýšlením, nebo ji definuje jako společný způsob života, tedy cítění, myšlení, chtění a konání, jehož důsledkem je společný „životní styl“ – a ten by nebyl možný bez společného uznávání týchž životních zásad a hodnot, které představují ucelený soubor zakládajících principů kultury. Důležité je též uvědomit si poměr jednotlivce a společnosti v kultuře: vývoj, změna a pokrok, se v kultuře děje vždy jen z popudu jednotlivce a jeho tvůrčím dílem, ale naopak jednotlivec si sám sebe jako kulturního tvora uvědomuje vždy jen uvnitř společenského celku.
2. Humanitní význam kultury
Kultura představuje ochranou klenbu nad lidským rodem. Tato vzletná věta však velmi přesně vystihuje funkci kultury. Každá nová generace přejímá od generace předchozí dosaženou kulturní úroveň a přidává k ní svůj podíl. Tak se vytváří ona klenba, která chrání fungování lidské společnosti. A pro jedince představuje kultura jedinou formu jeho „nesmrtelnosti“. Když člověk končí život, nekončí všechno sním, přežívá to, čím se zúčastnil na tvoření kultury (např. český básník Josef Hora dospěl k závěru, že úzkost z plynoucího času a blížící se smrti lze překonat pouze tvůrčím činem).
Jednotlivé kultury je možné hodnotit podle toho, jak se staví k životu. Jsou kultury, které dávají přednost potlačování života.
Západní kultura vychází z předpokladu, že život je něco dobrého. Proto si přejeme nejen žít, ale žít dobře a plně. Tak lze charakterizovat filozofii naší kultury. K dobrému a plnému životu je třeba mít předsudky a zkušenosti, které by umožnily dosáhnout žádanou kulturní úroveň. O to člověk usiluje v celých svých dějinách. Dosud však neutvořil kulturu přiměřenou svým potřebám a přáním. Pořád zůstává problém, jak dosáhnout kultury, která by co nejplněji uspokojila základní potřeby člověka. A tak naplnění života i naplnění kultury zůstává – naštěstí pro člověka – stálým otazníkem, na nějž odpovídá stálým kulturním tvořením.
Základní principy kultury se odevzdávají společenským tlakem – jedním je výchova z pokolení do pokolení. Na jejím šíření se podílejí především takové situace jako je rodina a škola. Výchova je činnost čistě lidská. Vztahy, které pokládáme za čistě výchovné, jsou vztahy mezi rodiči a dětmi, učitelem a žákem.
Výchova je činnost úmyslná a uvolňovací. Výchovou se uvolňuje dispozice, předpoklady jedince pro nějakou činnost, získané dědičností (geny). Aby se však tyto dispozice u jedince mohly uvolňovat, musí příznivě působit vlivy prostředí.
3. Vztah jednotlivce a společnosti
Důležité je též uvědomit si poměr jednotlivce a společnosti v kultuře: vývoj, změna a pokrok, se v kultuře děje vždy jen z popudu jednotlivce jeho tvůrčím dílem, ale naopak jednotlivec si sám sebe jako kulturního tvora uvědomuje vždy jen uvnitř společenského celku.
4. Co tvoří základ naší kultury
Prazáklad naší kultury a vzdělanosti výstižně nastínil Václav Černý. Podle něho byl vytvořen v evropském starověku jedinečnou syntézou tří elementů:
a. Řeckou úctou k rozumu a vzdělanosti
b. Římským smyslem pro právo a organizaci
c. Na konci antiky v humanistickém křesťanském pojetí
V antickém Řecku /před 5. Stol. Př. N. l./ nejvíce ctili lidské individuum vybavené rozumem. Řekové jsou v naší kultuře tvůrci ROZUMU / ne náhodou je hlavním řeckým mýtem a vůbec pramýtem naší kultury mýtus o Prométheovi, jenž bohům pro člověka ukradl oheň čili světlo rozumového poznání./. Zde má základní význam Sokrates, jenž na vrchol lidského fungování klade schopnost rozumu logicky myslet. Proslulý „sokratovský dialog“ /metoda kladení otázek/ měl za cíl tvoření pojmů a definic, z nichž se posléze vyvinuly platonské ideje. Řecký logos (logos = pojem; logika – věda o správném myšlení) je ústředním pojmem celé řecké kultury.
Řekové však byli tak dokonale rozumní, že vyhradili v životě i místo „světu nerozumu“ a „výjimky“. Zasvětlili tomuto světu nerozumu výjimečné dny svých „mystérií“ /kdy předepisovaly chovat se šíleně a panicky/ a také svou tragédii, jež byla obrazem člověka nutně hynoucího v konfliktu s nepochopitelným Osudem. Dokonce vyhradily vedle rozumu jisté místo poznávací metodě neracionální. Za příklad může opět sloužit Sokrates, jenž se objevil v DIAMONION, cosi jako hlas svědomí, snad projev intuice. Tak vlastně Řekové definovaly povahu lidského poznání v obou jeho směrech – v racionálním i neracionálním.
Kulturní vklad antického Říma spočívá v myšlence právního občanství. Tak jako Řekové toužili bytostně po poznání, Římané chtěli svět spravovat /vládnout/. Přínos řecký – rozum – nazírali především v pozicích mocenských. Hodnotou obecně lidskou se stal pojem neporušitelných práv občana vůči každému na světě, i vůči vlastní obci, a také pojem státu, jenž občanům zaručoval jeho práva, tj. rovnost před zákonem čili spravedlnost. To vše bylo garantováno veškerou mocí impéria. Pro ilustraci lze připomenout typický nápis na římských radnicích. Radnice je hradem práv – nebo výroky římského řečníka a filozofa Cicerona „Všechno na světě je nejisté, když se lidé uchýlí od práva.“ – „Občanské právo nesmí se ohýbat laskavostí, ani lámat mocí, ani porušovat penězi.“
Křesťanství pozdní antiky nahradilo antický polyteismus židovským monoteismem. Splnilo potřebu náboženské vroucnosti, kterou už neplnil pluralistický náboženský kultismus. Převratným aktem však bylo založit nové mravnosti. Tu razil svým etickým učením Krystus.
5. Velké světové kultury a jejich vzájemný vztah
1. Západní /se dvěma hlavními variantami Evropou a Severní Amerikou/
2. Konfuciánskou /čína, Podle Konfucia největší filozof všech dob. Etika je zaměřena ke sladění zájmů individua, společnosti a státu a k ideologické podpoře mocenské struktury státu./
3. Japonskou /x/
4. Islámskou / se třemi variantami: arabskou, tureckou a malajskou/
5. Hinduistickou /x/
6. Slovansko-pravoslavnou /x/
7. latinskoamerickou /x/
8. africkou /x/
V současnosti stojí na jedné straně Západ, jenž je na vrcholu své kulturní, hospodářské a politické moci, a na druhé straně ostatní svět, který má stále větší touhu organizovat život jinak než západním způsobem. Nejvíce se rýsuje konflikt mezi Západem a několika islámsko-konfuciánskými státy. Poněvadž však ani v dohledné budoucnosti nebude existovat univerzální kultura, nýbrž svět rozdílných kultur, z nichž každá bude muset žít s těmi ostatními, měl by se Západ – s kulturním programem plně a dobře žít – pokusit propracovat k hlubšímu pochopení jiných kultur, jež ho s ostatními kulturami spojují.
Žádné komentáře:
Okomentovat