13. Realismus

Realismus
Od 40. let. 16. stol. se ve Francii prosazoval nový směr realismus. Požaduje se zobrazení skutečnosti takové, jaká opravdu je, bez přikrášlování. Umění nemá čerpat z literatury, ale všímat si současného života se všemi problémy, i sociálními, které přináší prudký rozvoj průmyslu.
Architektura
V architektuře stále převládá historismus, jen s tím rozdílem, že podle teoretika a architekta Gottfrieda Sempera se církevní stavby nadále mohou stavět ve stylu neogotiky a nerománského slohu, ale světské ve slohu neorenesance, který nejlépe vyhovuje praktickému využití. Ze záplav staveb tohoto stylu se vymyká Kdystalový palác od Josepha Paxtona postavený v roce 1851 pro světovou výstavu v Londýně z železné konstrukce a skla v jednoduchých kubických formách. Železné konstrukce, často maskované historickými prvky, se ostatně stávají od poloviny století čím dál častějšími.
Malířství
V 19. století reaguje nejrychleji na všechny nové impulzy. Centrem je Paříž. Revolučně zasáhl Gustave Courbet (*1819 †1877), zpola samouk, ale umělec velkého talentu. Po kompozičně neuspořádaném Pohřbu v Ornans namaloval v r. 1849 Štěrkaře, první obraz, jehož námětem je těžká práce. Od této chvíle malířství nezná téma, které by nemohlo být výtvarně zpracováno.
V r. 1855 porota odmítla vystavit Courbetovy obrazy na Světové výstavě v Paříži, proto si Courbet najal boudu, kde pod heslem Realismus vystavil 40 obrazů včetně alegorického Ateliéru. V obraze Slečny na břehu Sieny upozorňoval na sociální problém prostituce. Maloval akty, krajiny, lovecké výjevy, mariny. Courbet se angažoval v r. 1871 v Pařížské komunitě. Po pádu Komuny byl uvězněn a odsouzen k vysoké pokutě za stržení Vendomského sloupu. Po propuštění uprchl do Švýcarka a maloval krajiny.
Vynikajícím grafikem, malířem a sochařem byl Honoré Daumier (*1808 †1879). Jeden z jeho prvních obrazů, alegorie Republiky, mu pro svou monumentalitu vysloužil označení Michelangelo 19. století. Začínal litografiemi v časopisech jako karikaturista kritizující politické poměry, ale i soukromý život maloměšťanů. Maloval většinou v cyklech náměty soudních síní, milovníky rytin a knih, prostředí divadla.
V Rusku vzniklo v r. 1870 Sdružení putovních výstav, jehož členové, tzv. peredvižnici, literárně popisným realismem vyprávěli v žánrových scénkách o životě měšťanů i jejich sluhů. Tímto sdružením prošel i nejvýznamnější ruský malíř 19. stol. Ilja Jefimovič Repin (*1884 †1930). V rozměrných plátnech zachytil sociální bídu zaostalé země.
Významným německým realistickým malířem byl Adolf Menzel (*1815 †1905), který si všíma všedního života i sociálních námětů.
3
Realismus v českých zemích
Architektura
V neorenesančním slohu se stavěla divadla (Prozatímní divadlo – Ignác Ulmann, Národní divadlo – Josef Zítek, rekonstrukce po požáru – Josef Schulz), koncertní a výstavní sály (Rudolfínum – společné dílo J. Zítka a J. Schulze), spořitelny (Česká spořitelna na Národní třídě od I. Ulmanna), školy (Vyšší dívčí škola ve Vodičkově ulici a Česká technika na Karlově náměstí od I. Ulmanna), muzea (Smetanovo muzeum – A. Wiehl, Národní muzeum a Umělecko-průmyslové muzeum – J. Schulz), vily a paláce (Lannova vila a Lažanského palác – I. Ulmann, Gröbova vila na Vinohradech – Antonín Barvitia).
Antonín Wiehl se pokusil vytvořit specificky českou variantu neorenesance s použitím výrazné podstřešní lunetové římsy a se sgrafitovou výzdobou nebo s nástěnnou malbou na průčelí, k níž často dodával návrhy Mikoláš Aleš. Na Moravě působili hlavně vídeňští architekti.
Sochařství
Představiteli českého realistického sochařství jsou Tomáš Seidan, Ludvík Šimek a Josef Václav Myslbek. Tomáš Seidan (*1830 †1890) byl umělec akademického typu, ale slušný portrétista, takže se stal vyhledávaným tvůrcem pomníků. Vytvořil např. pomník B. Smetany v Plzni, sochu Mozarta na Bertramce, Komenského v Přerově, sochu studenta v Praze, náhrobek B. Němcové na Vyšehradě.
Ludvík Šimek (*1837 †1886) byl sochař akademického typu. Oceňujeme jeho dvě díla Dveře pro karlínský kostel sv. Cyrila a Metoděje v Praze a pomník Josefa Jungmanna na Jungmannově náměstí v Praze.
Vrcholným vývojem českého sochařství 19. století s přesahem do 20. století je rozsáhlé dílo Josefa Václava Myslbeka (*1848 †1922). Má dvě linie: romanticko-historickou – těží z tématiky rukopisů a linii realistickou. Z mnoha prací romanticko-historické linie jsou čtyři sousoší pro Palackého most v Praze (nyní na Vyšehradě). Z realistické linie vyniká především socha Oddanosti a skvělé portréty. K nejlepším patří autoportrét, portrét rytíře V. Lanny, klečící kardinál Schwarzenberg ve Svatovítské kapli a pomník F. L. Riegra na Vinohradech.
Myslbekovými díly, v nichž se spojily obě linie, jsou socha Hudba a pomník sv. Václava. Na obou těchto sochách pracoval několik desetiletí až s útrpnou poctivostí a vytvořil množství skic a variant. Myslbek znovu zapojil české sochařství do evropského vývoje.¨
Malířství
Karel Purkyně (*1834 †1868) malíř portrétů, zátiší i figurálních kompozic. Narodil se jako syn Jana Evangelisty Purkyně. Kromě školení na pražské Akademii studoval v Mnichově a zejména v Pařížil. Inspirovali ho staří mistři k pojetí některých portrétů, v nichž nekompromisně usiloval o pravdivé zobrazení člověka i jeho vnitřního života (Slečna Reitmayerová, Paní Emma Křikavová, Podobizna rodiny řezbáře Vorlíčka). Jeho talent se plně rozvinul až po návratu z Paříže. Maluje portrét své ženy, Podobiznu kováře J. O. Jecha. Od 60. let maloval zátiší, která povýšil k monumentalitě. Na práh impresionismu se dostal ve svých barevně jiskřivých návrzích na shakespearovský průvod. Purkyně byl činný i jako kritik.
4
Soběslav Pinkas (*1827 †1901) byl českému prostředí cizí. Svá nejlepší díla vytvořil v Paříži a Bretani (Dělníci na Montmartru, záběry chalup a všedního života na francouzském venkově). Po návratu do Prahy už působil jen jako organizátor při výzdobě Národního divadla a jako uměleckoprůmyslový návrhář.
Viktor Barvitius (*1834 †1902) zachytil radostnou událost šedesátých let v žánrových obrazech Na ledě, Pouť ve hvězdárně, Čtvrtek ve Stromovce. V r. 1865 odešel do Francie, kde namaloval několik vynikajících, koloristických impresivních obrazů elegantního života pařížských bulvárů (Place de la Concorde).
Vyvrcholením české krajinomalby 19. století je dílo Antonína Chittussioho (*1847 †1891). Začínal neúspěšně figurální a žánrovou malbou, teprve po třicítce namaloval první skutečně zdařilou krajinu Z Trojského ostrova. Nejvíc ho zajímala neokázalá krajina Českomoravské vysočiny (Údolí Doubravky), ale i jihočeských rybníků.