3. Pravěké umění

Pravěké umění
Z hlediska časového a vývojového je to nejdelší, nejméně známá, počáteční, prehistorická epocha ve vývoji umění, která je spojena s prvobytně pospolnou společností.
Dějiny pravěku se dělí na tři epizody:
1. Doba kamenná (od roku 3500 př.n.l.)
2. Doba bronzová (3500 př.n.l. – 1100 př.n.l.)
3. Doba železná (od roku 1100 př.n.l.) – trvá až dodnes, protože železo zůstalo nejrozšířenějším kovem. Tímto názvem označujeme jen dobu pravěkou.
Toto rozdělení formuloval dánský archeolog Christian Thomsen (1788 - 1865). Pravěké umění jako předmět vědeckého bádání je pozdním objevem. Je známé teprve 150 let.
Umění doby kamenné
Doba kamenná představuje nejdelší časový úsek lidských dějin. Nejstarší nálezy spadají do období paleolitu (250 000 – 40 000 let př.n.l.), na ně pak navazuj vzájemné objevy z mladšího paleolitu (40000 – 10000 let př.n.l.), střední doby kamenné – mezolitu (10000 – 7000 let př.n.l.) a mladší doby kamenné – neolitu (7000 – 3500 let př.n.l.).
Kultura této doby se shrnuje pod jménem – moustérien (jeskyně Le Moustier - Francie). Nástroje moustérienu jsou již velmi rozmanité, např. klíny, nože, rydla, škrabáky, vrtáky. Vytvořil je člověk neandertálský, u něhož můžeme též pozorovat první projevy estetického cítění. Dokladem jsou nálezy v jeskyni Toiran ve Francii, jež obsahují otisky nohou v jílu, značky načrtnuté prsty a četné vrypy.
Klasické pravěké umění vznikalo v mladším paleolitu, kde se dá mluvit o malířství a sochařství a kdy s rozvojem duševního života a kulturních představ vznikají první umělecké projevy realistické i abstraktní. Toto umění, vyjadřující především vztah člověka ke zvířatům, rozvinuli již lidé soudobého typu, označováni jako homo sapiens.
Malířství
1. Périgordská škola
2. Magdalénská škola
Périgordská škola (Périgord – historické území v jižní Francii) se objevuje asi v 30. tisíciletí př.n.l. a vrcholí výtvory v jeskyni Lascaux asi 13 500 př.n.l., kde mohutné postavy v Síni býků jsou mistrovskými díly, dovršujícími dlouhý vývoj. Perogordská škola vytvořila jednoduché znaky, primitivní technické postupy a zvláštnosti ve způsobu zobrazování, používala „stříkanou“ malbu, z tečkovaných čar se postupně vyvinula čára provedená jedním tahem, vznikly tak lineární obrazy zvířat.
Magdalénská škola působila asi v rozmezí 15. – 10. tisíciletí př.n.l. a jsou s ní spojovány nejlepší výtvory pravěkého umění. Jejím přínosem je normální perspektiva, přednost postojů podle živé skutečnosti a zejména uspořádání postav od základních tematických skupin (zvířata stojí čelem k sobě, tvoří např. obraz setkání dvou stád). K významným jeskyním s magdalénskou kresbou patří Rouffignac, Les Combarelles, Font de Gaume, Le Tuc d’ Audoubert aj. nejznámější je Altamira ve Španělsku.
3
Společným rysem většiny obrazů pravěkých umělců jsou zoomorfní náměty (koně, zubři, mamuti, jeleni, nosorožci), až na výjimky chybí malbám kompozice. Zatímco périgordská škola používala žluté a červené linie, magdalénská škola pokrývala plochy zvířecích těl vždy jen černou barvou.
Motivace ke vzniku díla má několik základních zdrojů:
1. Lovecký kult
2. Kult plodnosti
3. Magie
Do období mladšího paleolitu patří i vznik uměleckých projevů abstraktních – geometrizace. Abstraktní tvorba se vyvíjela ze dvou zdrojů:
1. Od 15. tisíciletí se vyvíjela z realistického zobrazování, postupnou deformací motivů vytěžených z přírody.
2. Od 30. tisíciletí existují i doklady čisté abstrakce, založené na výhradně nezobrazujících liniích. Významným nalezištěm je Miziň na Ukrajině. Miziňský umělec přešel do jednoduchého zobrazení šikmými rovnoběžnými řezy /////// k tvaru písmena V <<<<<<<, pak jeho kombinacemi ke klikatce \/\/\/\/ a po sléze ke geometrickému ornamentu – meandru.
Sochařství
V časovém rozmezí 30. tisíciletí se vedle plošného zobrazovaní vyskytovalo i zobrazování plastické. Sošky nebo obrysy vyřezávané v mamutovině vznikaly buď se zoomorfními náměty, nebo s náměty ženských postav, tzv. Venuše. Všechny tyto Venuše mají společný rys: zdůrazněné pohlavní znaky – mohutné boty, ňadra, břicho. Jsou z různého materiálu (hlína, kámen, kost), jejich vznik souvisí s kultem matky. Nejznámější Venuše (Věstonická venuše, Mentonská venuše, Venuše s rohem a Dolní venuše).
Významnou součástí umění mladšího paleolitu byly ryté kresby – rytiny v kostech a mamutovině. Proslulé jsou např. rytiny zápasících býků nebo pasoucích se koní. Unikátní je i Geometrická venuše – ženská postava vytvořená pomocí geometrických ornamentů do mamutího klu.
Paleolit končí působením magdalénské školy.
V mezolitu proběhla řada významných změn. Vlivem vlhčího podnebí vyrůstaly louky a lesy, člověk pomalu opouštěl jeskyně, stal se méně závislí na lovu zvěře a pomalu se přeorientoval na zemědělský způsob obživy.
Hlavním uměleckým druhem neolitu byla keramika – volutová keramika. Nejstarší keramika byla zdobena především spirálami. V mladším neolitu se objevila keramika vypichovaná. Keramika byla pravděpodobně objevem žen. Kromě keramiky se setkáváme s kostěnými nástroji (jehly, dýky, hroty ke zbraním apod.). do mezolitu se taky datuje vynález, saní, bruslí a lyží.
Začal vznikat animismus, oživující všechno v přírodě božstvy. Umění se snaží vyjádřit plasticky tato božstva pomocí tzv. idolů. Nejdokonalejší díla jsou z doby malované moravské keramiky. Postavy jsou stylizované, s občasným sklonem k naturalismu. Obličej je nepropracovaný, pohlavní znaky vyznačené, ale nezdůrazněné. Z doby klem 2000 př.n.l. pocházejí vypálené, kamenné a kostěné sošky.
4
Kultury doby bronzové
Po neolitu přichází eneolit – pozdní doba kamenná (4000 – 2000 př.nl.), jež je jakousi vstupní bránou do doby bronzové (2000 – 700 př.n.l.). Dělení doby bronzové:
1. Kultura únětická
2. Kultura mohylová (hlavním znakem je budování rozměrných konstrukcí)
3. Kultura lidu popelnickových polí (spalování nebožtíků a ukládání jejich popela do uren a popelnic)
4. Knovízská kultura (typické jsou žárové hroby spolu s kostrovými pohřby)
Doba bronzová s sebou přinesla kovotepectví, odlévání do pískových forem, později odlévání do ztracené formy, inkrustaci apod. výsledkem těchto nových objevů byly, šperky, spony, zdobené dýky, jehlice, meče a hřivny.
Pravěká architektura
Stavby megalitické – velké kamenné bloky rozeseté po celé západní Evropě, místy i severní Africe, Indii, Oceánii. Tři základní typy megalitu:
1. Menhiry – neopracované kultovní kameny, postavené na výšku, volně stojící v přírodě, někdy vytvářejí celé kamenné aleje
2. Dolmeny – kamenné deky nebo balvany, pravděpodobně obětní kameny, spočívající na několika položených kamenech
3. Kromlechy – balvany sestavené v soustředěných kruzích nebo elipsách, jež jsou astronomicky orientované.
Doba železná
Dvě významná období:
1. V průběhu 7.stol. př.n.l. se ve střední Evropě vytváří kultura haštalská, užívající současně bronzu i železa. Vytvořila několik kulturních okruhů, např.: ve středních a severozápadních Čechách se vyvinula kultura blanská, která navazovala na kulturu knovízskou. Vyznačovala se bohatými kostrovými knížecími hroby, vybavenými vozem, koňským postrojem, zbraněmi a keramikou. Výzdoba haštalské keramiky je vždy geometrická.
2. Mladší doba je označována jako laténská (4. až 1.stol. př.n.l.) – v Evropě se zvyšuje hustota osídlení, vytvářejí se kmenová knížectví, náčelníci navazují kontakt s antickým světem. Laténská kultura je inspirována řeckými a etruskými vlivy. Umělecký projev je živější, figurální motivy se obohacují o fantastičtější, ne však realistické tvary. Vrací se ke stylizaci.